Kaštánek

,,Prosímtě, Péťo, proč pořád sbíráš ty pitomé kaštany?! Přijdu kvůli tomu určitě pozdě...!"
Mladá žena nervózně podupávala nohou, až se klapot vysokého podpatku rozléhal ulicí, a zamračeně pozorovala ubíhající vteřinovku na svých hodinkách. Její asi pětiletý synek dobře věděl, že když se máma mračí, dělá se jí mezi obočím nehezká vráska.
,,Už běžím, mami.“ Rychle zvedl jeden krásně tmavohnědý kaštan s bílým bříškem a strčil jej do kapsy.
Matka si oddychla. ,,No konečně! Za půl hodiny mám být v kanceláři...!“ Popadla syna za ruku a táhla ho za sebou směrem k nejbližší autobusové zastávce. Chlapec klopýtal za matkou a natahoval svoje kroky, aby jí stačil. Přitom však stíhal bystrýma očima pátrat v suchém listí po tmavohnědých hlavičkách. S kaštany se přece dá dělat tolik věcí...! Když zahlédl jeden obzvlášť veliký na kraji chodníku, dlouho se nerozmýšlel, vysmekl svou ručku z matčiny dlaně a rozběhl se pro něj. Tenhle kaštan byl opravdu nádherný - lesklý, oblý a veliký, ještě napůl ukrytý v bodlinaté tobolce. Hodil by se na slona, přemítal nad ním klučina. Nebo do praku! ... Ale ne, na to je moc hezký – dám ho radši mámě! S tímhle řešením byl naprosto spokojený. Mohl bych ho navléct na šňůrku, aby měla náhrdelník... bude to krása!
Z přemítání ho vytrhl řádný pohlavek, který přiletěl znenadání, doprovázen matčiným hubováním.
,,Kolikrát ti mám ještě říkat, abys nechal ty zatracené kaštany ležet?!“, křikla rozhněvaně a napůl nešťastně. Než se stačil ohradit, vytrhla mu milý kaštánek z ruky a mrskla jím zpátky na chodník, kde se rozbil o betonový obrubník. Když si všimla, že synek ublíženě ohrnuje dolní ret a do očí se mu derou slzy, přešla do smířlivějšího, ale o to vyčítavějšího tónu. Tenká vráska mezi jejím obočím se prohloubila.
,,Copak nechápeš, že maminka má za chvíli moc důležité jednání a ty ji tímhle pořád jenom zdržuješ?!“
Upravila mu čepici, chytila ho znova za ušmudlanou ruku a doprovázeni klapotem jejích podpatků se hnali k zastávce. Klučina slíznul několik horkých slz, které si našly cestu po jeho tvářích a poslušně šlapal za maminkou. V jednu chvíli zalovil v kapse a o ruku ho zastudilo něco chladného a tvrdého. Kaštan! Byl sice docela maličký, ale krásně hladký, oblý, s bílým sametovým bříškem. Stiskl ten kulatý tmavohnědý poklad v drobné dlani...

• • •

,,Prosímtě, Petře, proč tolik spěcháme? Mohli bychom jet mnohem pomaleji. Vždyť dneska je tak krásné babí léto... A podívej na ty kaštany!“
Stará žena se obracela přes rameno na svého dospělého syna, který tlačil její invalidní vozík. Nebyla si jistá, jestli ji vnímá, protože už několik minut neodlepil od ucha mobilní telefon. Z tónu jeho hovoru poznala, že mluví s některým ze svých podřízených. Hlas měl nervózní a podrážděný, nejspíš se vyskytl nějaký problém v jeho firmě. Matka mu ani nemusela vidět do tváře, aby věděla, že teď ohrnuje dolní ret. Dělal to vždycky, když se zlobil.
V jednu chvíli syn zlostně vykřikl, až jeho matka nadskočila. ,,...zatraceně!! Víte vy vůbec, o kolik peněz v téhle zakázce jde?! Musíme ihned kontaktovat...“
Trpělivě počkala, až syn dokončí hovor. Zatím si prohlížela barevné podzimní stromy, kochala se krásou spadaného listí a pátrala v něm po hnědých hlavičkách kaštanů. Jak dlouho už jsem nedržela kaštan v ruce?, napadlo ji. Dřív jsem neměla čas se pro něj sklonit, a teď už se pro něj nesehnu...
Zatím syn skončil rozhovor a teď si pro sebe mumlal něco o ,,těch neschopných tupcích z obchodního“.
,,Mohl bys prosím trochu zpomalit?“ zopakovala matka klidně svou otázku.
,,Jasně, mami, jasně...“ odpověděl nepřítomně a tlačil vozík stále stejně rychle po chodníku.
Stará paní to zkusila znova. ,,Péťo, ty mě neposloucháš. Zastav se na chvilku! Pořád jenom spěcháš!“
Tentokrát syn zareagoval. Hlasem mu lomcovala zlost.
,,Mami, copak nechápeš, že za půl hodiny mám důležité jednání? Nemůžu se tady zdržovat hloupostmi!“
Když se podíval na matku a všimnul si obzvlášť hluboké vrásky na jejím čele, trochu se zastyděl.
Stará žena pokývala smířeně hlavou. ,,Chápu to. Ale uděláš pro mě něco? Bude to jen chvilička. Chtěla bych, abys pro mě sebral jeden kaštan.“
Syn se zatvářil nechápavě.
,,Prosím.“ dodala. ,,Na zemi je jich spousta.“
Zabrzdil vozík a sehnul se pro jeden z kaštanů, aby měl tu pošetilou záležitost rychle za sebou. Překvapilo ho, jak kaštan zastudil v dlani. Párkrát ho obrátil v ruce. Nepamatoval si, kdy naposledy držel něco tak dokonale hladkého a kulatého. Hodil by se do praku, napadlo ho znenadání. V tom se mu však v kapse znova rozezvonil mobil. Rychle dal kaštan matce a přijal hovor.
Stará paní poslouchala rozhořčený hlas svého syna, který právě křičel do telefonu, že firma tu zakázku nesmí propásnout. Kaštan v její ruce byl sice docela maličký, ale krásně hladký, oblý, s bílým sametovým bříškem. Stiskla ten tmavohnědý poklad ve vrásčité dlani...

J.M.  ☼ ☼ ☼