papirovalodka.wordpress.com

Dobro s vůní anglického čaje

23. 3. 2018 9:31
Rubrika: Střípky

„Nikdo nemůže dělat všechno. Ale každý může dělat aspoň něco.“
Znám mnoho lidí, kteří tohle přísloví naplňují a velkými či malými skutky šíří dobro mezi ostatní. Dnes bych chtěla napsat o lidech, které jsem poznala krátce po svém příchodu do Anglie a kteří našli svůj vlastní způsob, jak dělat „něco“ pro druhé právě tam kde jsou a s tím, co mají. Mí přátelé se jmenují John a Jenny a patří mezi ty, jimž vděčím za dost nejen já, ale i plno dalších lidí – a to hlavně těch, pro které se Cambridge stala novým městem v nové zemi.

Jenny a John jsou jedním z nejharmoničtějších párů, které jsem kdy poznala. Do svého domku s výhledem do parku pravidelně zvou a přijímají lidi ze všech koutů světa na čaj, posezení a povídání. Tato setkání pod jménem „International Tea“ jsou otevřená všem, kdo mají v neděli odpoledne čas a mají chuť zažít typický anglický „čaj o páté“ a setkat se s lidmi z cizích zemí. Nezáleží na tom odkud pocházíte, kolik je vám let ani jak dobrou angličtinou mluvíte. Vítaní jsou všichni a popravdě – Johna a Jenny už jen tak něco nepřekvapí. Cizince u sebe doma pravidelně hostí už víc než třicet let.

IMG_20170907_102032_HDR-2

Když čekám před jejich domem a za dveřmi slyším Johnovy rozvážné kroky, které mi jsou vstříc, úplně cítím, jak se čas zpomaluje. John letos oslavil devadesáté narozeniny a jeho ženě bude devadesát příští rok. Oba jsou původně architekti a během svého pracovního života žili v různých zemích a přišli do kontaktu s lidmi z mnoha kultur. Pokud si dobře vzpomínám, první z jejich čtyř dětí se narodilo, když žili v Africe. Jednou bych od nich chtěla slyšet, čím vším spolu prošli. Pokaždé, když jsem u nich na návštěvě, se o jejich životě snažím zjistit víc. Ale jak už to bývá – lidé, kteří mají nejvíc o čem vyprávět, raději naslouchají druhým. Aspoň na to, jak je napadlo začít s International Tea, jsem se naposledy zeptala a dostala odpověď:

„Když jsme se před lety s manželem vrátili zpět do Anglie, přišli jsme díky univerzitě do kontaktu s mnoha přistěhovalci. Mnozí z nich se stali našimi přáteli. Byli jsme překvapení, když jsme od některých slyšeli, že ještě nikdy nebyli na návštěvě u místní rodiny,“ vzpomíná Jenny a mezi řečí mi nabízí další sušenku. „Bydleli v Cambridge už rok, dva roky, deset let… a nepodívali do typické anglické domácnosti! Nikdo je nikdy nepozval na čaj! Tak jsme si s Johnem řekli, že je to uděláme my.“

Jenny (89) a John (90) v jejich obývacím pokoji, kam pravidelně zvou
na „cup of tea“ lidi všech národností, jazyků, kultur i náboženství.

Poslouchám vyprávění, upíjím svůj už třetí šálek čaje a přemýšlím. Čím je to, že jsou tihle lidé tak otevření? Je to snad tím, že sami strávili velkou část života v cizích zemích? Možná je jejich pochopení a pohostinnost k cizincům daná i tím, že sami zažili, jaké to je přijít do nové země a neznat tam nikoho. Možná sami někdy postrádali lidi, kteří by je pozvali na čaj… Každopádně, setkání u nich nesou už desítky let své ovoce.

O International Tea jsem se dozvěděla už na začátku mého pobytu v Cambridge díky přátelům ze společenství. Za posledních pár měsíců jsem se tam setkala třeba s lidmi z Německa, Makedonie, Itálie, Ameriky, Číny, Íránu, Sýrie… Na některé z těch rozhovorů nikdy nezapomenu. Tuto neděli jsem měla příležitost oprášit těch pár indonéských slov, které znám, protože se na čaji objevili hned tři Indonésané! Měla jsem pocit, jako kdyby s nimi do toho pokoje přišlo slunce.

IMG_20180311_165152

Sama jsem to na začátku svého pobytu v Anglii neměla nijak těžké. Oproti situaci jiných cizinců jsem to vlastně měla velmi jednoduché. Uměla jsem jazyk, bydlela hned od začátku u skvělé místní rodiny a mezi studenty snadno našla  kamarády. Zvyknout si na život tady mi trvalo asi týden. Ale i přesto bylo pro mě pozvání na International Tea něčím nedocenitelným. Nejenom kvůli setkání s ostatními cizinci, ale i kvůli manželům samotným. John a Jenny jsou lidé, kteří by už ve svém věku nemuseli dělat vůbec nic. Bylo by pochopitelné, kdyby se uzavřeli do pohodlí a bezpečí svého rodinného kruhu a užívali si jen společnosti svých dětí, vnoučat a pravnoučat. Ale právě lidé, u kterých by každý pochopil, kdyby se rozhodli zamčít za dveřmi svého domku a užívat zaslouženého klidu,  otevřeli dveře svého domova, své kultury i svých srdcí ostatním.

IMG_20180311_174012

John a Jenny jsou pro mě inspirací nejenom v tom, že umožňují cizincům potkat se, pobavit se a navázat nová přátelství. Ale i v tom, jak se chovají k sobě navzájem. Jsou svoji přes šedesát let. To, jak se k sobě chovají, s laskavostí a respektem, se šíří i na ostatní. I když se už Jenny při nalévání čaje trochu třese ruka a John si hned nevybavuje všechna jména, stále jsou skvělé hostitelé. Čaj, káva s cukroví jsou fajn, ale ve skutečnosti jsou to úplně jiné ingredience, co dělá z čaje u nich událost, kam se člověk rád vrací. Přijetí,  otevřenost, sdílení, laskavost. Dnes, kdy se tolik lidí nechá ovládat strachem z toho, co neznají, je tohle potřeba víc než kdykoli předtím.

„Když si najdeme tu jednu věc, kterou můžeme dělat – jeden čin dobra pro naše město nebo pro tento svět – najdeme způsob, jak si udržet zdravý rozum i v této náročné době,“ napsal americký kazatel a misionář Max Lucado. A já bych k tomu jen dodala, že tohle může platit v každém věku a v každé situaci. Nemusí to být jen ty velké věci. Nemusíme hned kandidovat do parlamentu, demonstrovat v ulicích ani zakládat nové neziskové organizace. Někdy může k dobru stačit i zdánlivě malý a obyčejný čin. Jako třeba – pozvání na čaj.

tea-and-scones-CherryBanana-flickr-e1412199275391

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio