Bylo mi tu hezky

Jsem od přírody zároveň optimistická i melancholická povaha. Připomínat si místa, kde jsem strávila kus života, pro mě bývá velmi citovou záležitostí. Radost a nadšení pro všechno nové se potkává s nostalgií vyvolanou vzpomínkami. Zvlášť teď, v době dlouhých adventních večerů, se nostalgie objevuje jako věrná přítelkyně u mého prahu a přináší s sebou i smutek. Ale není to depresivní smutno, spíš takové nějaké krásné smutno, plné vděčnosti za všechny prožité chvilky a touhy pozdržet čas. Vrátit se zpět do momentů, které už jsou pryč a zavinout se do náruče minulosti jako do starého známého svetru.

Zbývá mi pár dní, než se rozloučím s Olomoucí, která byla po několik roků mým studentským městem. Procházím parkem, ve kterém jsme první týden prvního ročníku trávili první dny školy malováním stromů, rostlin a lidí. Po levé straně je botanická zahrada. Tam jsem v období před státnicemi trávila celé dny, deku roztaženou pod jednou z okrasných jabloní a skripta rozprostřená kolem. Když jednou zafoukal vítr silněji, listy plné mých esejí se rozletěly po trávníku jako vyplašení holubi a kolemjdoucí mi je pomáhali sbírat mezi keříky růží. Teď jsou růžové záhony pokryté jinovatkou a já už si dávno nevzpomínám, co v těch mých esejích tenkrát bylo. Ale jiné věci si moc dobře pamatuji.

Touto cestou jsem na koloběžce jezdívala na fakultu. A mnohdy jsme se tudy vraceli se spolužáky po přednáškách a po zkouškách. Když zkoušky dopadly dobře, někteří se tudy vydali do některého z podniků v centru města. A když to dobře nedopadlo, vydali se tam stejně. Při svých obvyklých nočních procházkách po parku jsem je pak občas potkávala ve velmi veselé náladě. Někdy dokonce něco zpívali. Asi ódy na studentský život.

Z parku se vydávám po širokém schodišti nahoru k Blažejskému náměstí. Tudy jsme  ve druhém ročníku chodívali s mým milým do tanečních. Nikdy nezapomenu s jakou elegancí a samozřejmým výrazem mi vždycky pomáhal z kabátu, když jsme ten jeden večer v týdnu byli za pro změnu za pána a dámu – a ne za dva rozlítané studenty s křížky na krku, s příliš lehkou hlavou, příliš vysokými ideály a věčně prázdnými kapsami.

Moje cesta vede přes obě náměstí, v tomto čase zaplněná adventními trhy a plná lidí, postávajících s punčem v přátelském hovoru. Zdá se, že každý se dobře baví. Připadá mi, že se všichni právě s někým objímají nebo líbají. Přeju jim všechnu tu radost a zároveň se sama proplétám mezi těmi hloučky lidí rychleji než předtím, něco mě odtud žene pryč. Procházím po Ztracené, jedné ze starých uliček s krámky nejrůznějšího druhu, a stále víc se ztrácím ve vlastních myšlenkách. Vzpomínky spojené s těmito místy už nejsou jen letmými záblesky. Zdá se mi, že zdi okolních domů se smějí a šeptají hlasy lidí, kteří už tu nejsou. Slyším v nich smích svých přátel, i svůj vlastní.

Přidávám do kroku. Čím dřív budu na svém pokoji, tím líp. Začíná lehce sněžit a vločky se ve světle lamp třpytí a mihotají. Vydávám se úzkou strmou ulicí, která vede z náměstí ke kostelu Svatého Michala. Ulička je prázdná a temná, osvětlená jen odrazem světel z nasvíceného kostela. Hlasy minulosti jsou stále hlasitější, vzpomínky na proběhlé události, zážitky a lidi, co bývali kdysi součástí mého světa ožívají. Tisknou se ke mě stále blíž, dusí mě ve svém objetí. Ani když zrychlím krok, nemohu jim uniknout. Doteky minulosti začínají bolet.

Jedno z oken zářících do tmy je otevřené. Někdo uvnitř hraje na piano. Zvuky klavíru se nesou uličkou v pomalé teskné melodii. Nechci je slyšet, ale přesto ke mně pronikají a všechny ostatní vzpomínky náhle překrývá obraz pokoje s pianem. Klávesy lesknoucí se v měkkém světle, vůně zeleného čaje, hudba naplňující pokoj i moji duši. A v tu chvíli vím, že nemá smysl se bránit. Slzy si konečně najdou cestu ven. Sněhové vločky mi tají na tvářích a spojují smutek se štěstím, lítost s vděčností.

Posledních pár kroků cesty ke kolejích vidím jako v rozmazaném filmu. Těsně před bránou málem vrazím do řádové sestřičky, jedné z těch, které kolem občas potkávám.
„Slečno, vy jste nějaký smutná,“ zpytavě se na mě dívá a já vím, že nemá smysl zapírat a svádět všechno na tající sníh. Najednou vím, že je všechno vlastně v pořádku.
„Smutná, ale jsem zároveň i šťastná,“ usmívám se přes slzy.
Nejsou to přece slzy bolesti, ani beznaděje. Jen pár kapek smutku, vděčnosti a touhy pozdržet ubíhající čas.

Čeká mě pár posledních dní v Olomouci a věřím, že budou hezké. Plné nejenom vzpomínek, ale snad i nových prožitků. Mnoho z mých kamarádů mě ještě chce vidět, než odjedu a já se na ně moc těším. Jak je znám, bude to spíš veselé než smutné loučení. Bude vonět svařeným vínem, vánočními perníčky a dalšími plány. Je čas nazout nové boty. Přijdou jiná místa a nové vzpomínky. Měj se hezky, moje staré město.

Goodbye, my dear Olomouc.
I’m coming soon, London.

♥ ♥ ♥

První a poslední fotka jsou od Dominika, jednoho z mých olomouckých přátel.
Jeho další fotky najdete na: dominiknovakphoto.com

Další články přidávám na svůj blog: 

https://papirovalodka.wordpress.com/