papirovalodka.wordpress.com

Domov jako přístav

6. 1. 2018 21:24
Rubrika: Postřehy

Je neděle, poslední den v roce. Letištní hala je dnes skoro prázdná, tak si můžu si nohy natáhnout na protější sedadlo, zavřít oči a zaposlouchat se do houpavé melodie „Safe Travels“ od Lisy Hannigan. Do odletu mi zbývá ještě víc než hodina. Cestuji nalehko. Posledních pár roků mě naučilo, že čím méně věcí s sebou mám, tím lépe se mi jde. Když jsem se před pár dny letěla z Anglie domů na svátky, neměla jsem s sebou kromě pár dárků, foťáku a zubního kartáčku skoro nic. Ale jak to tak bývá – moji milí rodiče se vždy postarají o to, abych od nich nikdy neodjížděla s prázdnou. A tak se uvnitř mého nevelkého batohu ocitla úhledně zabalená svačina, dva pomeranče a krabička cukroví. Jako už tolikrát mi to připomnělo začátek té pohádky o Honzovi, který slezl z vyhřáté pece, do ranečku zabalil pár máminých buchet a vyrazil do světa.

tmn_5715-e1514973586153.jpg

Slovo „doma“ pro mě za posledních pár let získalo nádech nevšednosti. Začala jsem to vnímat už v době, když jsem odešla do Brna na střední. Se studiem a bydlením ve městě, které mi tehdy připadalo jako celý svět, život nabíral větší obrátky a otevíralo se moře nových možností. Čas strávený v místě, kde jsem vyrůstala – doma s rodiči, bráchou a ségrou – se tím omezil na víkendy. Společné chvíle se staly vzácnějšími. Nebyl to čas, který bych chtěla promarnit nebo kazit zbytečnými starostmi či hádkami. Pohodlí, jistota a blízkost máminy sukně se staly něčím svátečním, na co jsem vždycky koncem týdne mohla těšit. A co jsem pak v neděli večer zase opouštěla, když jsem našim přes ušmudlané okno vlaku mávala na rozloučenou. Dnes je to pořád stejný pocit, dokonce i to cukroví voní stejně. Jen ty vzdálenosti a délky pobytů se trochu protáhly. Místo na vlak teď čím dál častěji čekám na letadlo.

„They say home is where the heart is, but my heart is wild and free…
So many winding roads, so many miles to go.“

Passenger – Home 

„I don’t get it, Jitka,“ začal nedávno v práci jeden z mých britských známých, když jsem mu povídala, jak se těším domů na svátky. „Vždycky se úplně rozzáříš, když mluvíš o domově, sourozencích a rodičích, jak si spolu doma povídáte, zpíváte a čtete pořád dokola ty stejné knížky, jak máš ráda domácí jídlo a váš dvorek…“
„No jasně. Vždyť je to místo, kde jsem vyrostla, “ odpověděla jsem bez nejmenšího tušení, kam tím Kieran míří.
„Když je ti doma tak dobře, tak co děláš tady? Proč jsi nezůstala doma?“
Odpovídat na otázku otázkou se prý nemá, ale tentokrát jsem si nemohla pomoct.
“ Víš, co připadá zvláštní mě? Ty zase mluvíš o tom, jaká je doma nuda a jak bys raději žil jinde a jinak. Nic tě doma nedrží, tak mi řekni – proč tam zůstáváš?“

Nebylo to poprvé, co jsem se během rozhovoru s někým z mého okolí dostala na téma opouštění hnízda a hledání vlastní cesty. Poslední dobou se mi stává, se se bavím s podobně starými lidmi, jako jsem já, a někteří se mi svěřují s pocitem, že jejich život nikam nesměřuje. Myslím, že jsem ta poslední, kdo by v tomhle mohl rozdávat nějaké rady – vždyť jsem sama na začátku a mám za sebou jen pár nesmělých kroků. Přesto mám pocit, že je něco špatně, když se bavím s mladými lidmi, kteří jsou nespokojení s tím, kde právě jsou, ale nemají odhodlání s tím něco udělat. Jsou bez závazků a mají sny o tom, jak by jejich život mohl jednou vypadat. Nic jim nebrání za těmi sny jít, jenomže… Samotné chtění nestačí. Někdy je třeba sundat pohodlné papuče, nazout pohorky a vykročit ven. Třeba i přesto, že tam zrovna prší.

TMN_6124 (2a)

„Žijeme život domácích hus, jsme pozváni k životu kondorů…“ píše Orko ve své nejmladší knížce Nevyžádané rady mládeži. „Andy nebo kurník, it’s up to you,“ pokračuje o pár řádků dál a mě při čtení těch slov dochází, proč jeho psaní není všem po chuti. Tohle se špatně čte právě těm, kterých se to nejvíc týká. V některých pasážích mám pocit, že  ta slova mluví přímo ke mně. Burcují mě z mé lenosti a pohodlnosti a zvou k využívání hřiven. Vracím se k té úzké knížce už poněkolikáté a mám chuť každý řádek  podtrhnout tlustou červenou čarou. „S údivem, jak je někdo spokojen v zázemí, (…) jak je možno zasypat světlo v duši odpadky proflákaného času, jak snadno je možné odhodit život do koše, jak moc málo žijeme život, jak moc málo věnujeme pozornost životu, přesto, že nic není tak důležité jako život.“ Ta slova mi rezonují v hlavě a potkávají se s ozvěnami rozhovorů s mnohými lidmi z mého okolí.  Přála bych si stránky té knížky rozhazovat z oken, ze střech a z ochozů věží tak, aby je vítr donesl do domovů všech lidí. Hlavně těch, kteří zůstávají ve svých zaběhlých domácích stereotypech – ne proto, že by tam byli nejšťastnější nebo proto, že je tam něco drželo, ale proto, že v sobě ještě nenašli vůli vystrčit nos ven.

e57b98099a313647466da913274b8f0d

Náš život je v dnešní době pohodlnější než kdy předtím. Vlastně se vůbec nedivím těm, co si už v mladém věku na to pohodlí zvyknou tak, že je nikdy neopustí. Postel plná polštářů, playlist plný seriálů a lednička plná jídla kupodivu naplněný život nezaručí. Jistěže – doma za pecí je dobře, ale kdyby všichni líní Honzové za tou pecí zůstali a nikdy se nikam nevydali, nebylo by o čem vyprávět pohádky. A pokud by loď nikdy nevyplula z přístavu na otevřené moře, jediným jejím osudem bude na místě zrezivět.

Oceán příležitostí, které se mladým lidem nabízí se může zdát až moc velký. Ale strach z vody nepřekonáme tím, že do ní nikdy nenamočíme ani palec. Samozřejmě, každý hned nemusí lézt po horách, plavat přes La Manche, létat do vesmíru, projektovat mrakodrapy v Dubaji nebo zachraňovat sirotky v Senegalu. Pro někoho může takové vykročení z komfortní zóny znamenat třeba to, že zvedne oči od novin plných špatných zpráv a podívá se z okna. A možná zjistí, že je tam hezky.  Pro jiného může být krokem vpřed třeba to, že místo objednání pizzy až domů, sjíždějí seriálů a litování sebe sama zvedne zadek z pohovky a vyjde ven do parku. A kdo ví – možná tam někoho potká…

dc1747097fe2f45a18034da87fc11131

„Lodě jsou v přístavu v bezpečí.
Ale to není důvod, pro který se lodě staví.“ – J. A. Shedd

Za poslední roky jsem opravu strávila víc času jinde než doma. Ale slovo „domov“ tím nijak neztratilo na významu. Právě naopak – mám pocit, že skutečnou hodnotu domova – místa, kde jsem vyrostla a kam se můžu kdykoli vrátit – jsem si plně uvědomila, až když jsem se naučila jej opouštět. Do hnízda bezpečí se vracím ráda a někdy si v maminčině objetí léčím šrámy utržené při prodírání pralesem života. Vždycky si říkám, že chci jednou taky vytvořit takové místo pro svou budoucí rodinu. Přístav lásky, přijetí a porozumění. Domov, ve které se nikdo nebude cítit jako ve vězení s doživotním trestem, ale jako v bezpečném přístavu, odkud se dá směle vyplout na otevřené moře.

Letištní hala se postupně zaplnila lidmi. Přemýšlím, kolik z nich je na cestě domů a kolik z nich naopak – jako právě já – domov opouští. To přirovnání s loděmi se mi líbí. Přemýšlím, jestli mám s sebou aspoň malý blok, abych si mohla nějakou loď nakreslit. Když otevřu svůj batoh, cítím vůni vanilkových rohlíčků, ořechů, kakaa a skořice. Je to vůně Vánoc, radosti a pohody,  vůně dětství a domova. V neosobní atmosféře letištního terminálu působí závan téhle vůně skoro nepatřičně. Když se mrknu na odletovou tabuli, vidím, že už začal boarding. To jsem celá já. Přemýšlím si tady o lodích a zatím mi uletí letadlo! Byla by škoda tenhle let zmeškat. Jednou přijde čas, když si řeknu, že už nikam neletím. Přijde čas někde zakotvit a vytvořit nový přístav. Ale ne teď a ne tady. Svět čeká. Safe travels,  everyone!

tmn_6135.jpg

„Můžeš jít kamkoli budeš chtít, ale nezapomeň: nejhezčí na každé daleké cestě je,
když víš, že se máš kam vrátit,´řekla mi jednou mamka. Něco na tom bude.“

– fotka pořízená minulý rok po návratu z Brazílie

Článek publikovaný na mém novém blogu: https://papirovalodka.wordpress.com/ 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio