papirovalodka.wordpress.com

Květy přítomnosti

26. 4. 2018 21:49
Rubrika: Střípky

 Na dlani mi přistálo několik okvětních lístků. Přivoněla jsem k nim a prohlédla si jejich něžně tvarované okraje, než jsi je vítr vzal zpátky a zmizely mi z dohledu. Stromy začaly kvést už v polovině března a teď jsou květy doslova obsypané. Ještě nedávno nahé větve se oblékly do krajkových závojů. Letošní jaro je zkrátka nádherné. „Jako každé jiné jaro“, řekl by možná někdo, a měl by pravdu. Stromy vidím rozkvétat každý rok už dvacet čtyři let. Ale nezdá se, že by mě ten pohled přestával dojímat. Právě naopak. Je to spíš každým rokem horší. Rozkvetou stromy a duše by psala básně, jak je na světě krásně.

IMG_20180405_145002_HDR

Sedím pod rozkvetlou třešní, která je největším stromem v celé zahradě. Má kolem sebe dost prostoru, tak rozepíná svoje větve do všech stran. Do klína mi padá několik okvětních lístků.  Mezi větvemi probleskují nesmělé paprsky světla. Nastavuji jim tvář. Uvědomuji si, že je právě teď, tady a v tomto okamžiku mého života je všechno, jak má být. Přítomnost je příjemná a budoucnost se zdá nadějná. Všem mým nejbližším se daří dobře a nemusím se o ně bát. A jarní slunce se pomalu osměluje a zahřívá mi tvář i duši svým teplem. Stalo se vám někdy, že jste si přáli zastavit čas, protože vám právě probíhající chvíle připadala dokonalá?

Takové momenty bych si přála zastavit. Chytit do dlaně vlny času, které jako řeka proplouvají kolem, splést je do copu a omotat si je kolem zápěstí jako náramek. Utáhnout na pevný uzel; nenechat si šťastnou chvíli jen tak protéct mezi prsty.  Stát se majitelem přítomného okamžiku.

        TMN_4036.jpg     

Vzduchem se na zem snášejí další a další okvětní lísky a s lehkostí sněhových vloček se usazují v trávě.  Najednou mi to připadá líto. Chtěla bych, aby ten strom zůstal takový, jaký je teď, už napořád. Teď jsou květy svěží, růžové a omamně vonící. Za pár dní zvadnou, opadají, zhnědnou a umřou. Možná to nebude to jediné, co v příštích pár dnech odejde. Není to poprvé co se mi do myšlenek v podobně krásných chvílích vkrádá smutek. Jakoby se radost z přítomnosti vytrácela s vědomím, že nic nevydrží věčně.

Když o tom přemýšlím, vždycky na mě dělaly dojem věci, jejichž krása je odsouzena k rychlému zániku. Třeba…
…. křehká krása rampouchů, které se zlomí nebo roztají, jen co je chytíte do dlaně.
… hrady z písku, které vlny spláchnou s příchodem přílivu.
… obrázky malované do kávové pěny.
… přes okna zachycené úsměvy lidí, jejichž vlak jede opačným směrem, než ten můj.
… tanec při poslední písni večera.
… sen, který začal být zajímavý právě ve chvíli, kdy se začínám probouzet.

      Výsledek obrázku pro sand castle   

Kdyby se moment chvilkově prožívaného štěstí dal chytit jako motýl do dlaní, měla bych jich celou sbírku. Kdyby jen se okamžiky jako tento daly schovat do krabičky v kredenci, měla bych jich pořádnou zásobu na horší časy. Pro období, kdy se život nezdá tak dokonalý. Pro dny, kdy se těžkosti zdají tak velké, že v duši na to hezké nezbývá skoro žádné místo. Pro chvíle, kdy pro tíhu starostí člověk ani nevnímá, že právě kvetou stromy.

Čím dál víc kvítků padá ze stromu a na zemi usychá. Je jasné, že během pár dní opadají všechny. Napadá mě, že bych chtěla jejich vůni zachytit a schovat do lahvičky od parfému, abych se do ní mohli zahalit, kdykoli se mi bude chtít… a vzápětí se sama stydím za svou neustálou vnitřní potřebu zachycovat, uchopovat a přivlastňovat. Jako bych ani na chvíli nedokázala vnímat krásu bez touhy ji vlastnit. Štěstí se přece dá plně prožívat jen v momentu, kdy se nám jej dostává. A místo toho, abych za takové momenty děkovala a vnímala je naplno, tak často je trávím přemítáním o tom, jak je smutné, že nevydrží navždy.

extralarge

Půvab darů přítomnosti je přitom právě v tom, že si je člověk přivlastnit nemůže. Krása okamžiku se nedá se usušit a schovat na později. A vlny času si nikdo kolem ruky neomotá. Je to jenom můj vlastní boj, nebo je potřeba vlastnit zakódovaná v každém člověku? Pokud  ji v sobě přirozeně máme, pak dnešní doba pomáhá tomu, aby se v mysli člověka rozpínala do obludných rozměrů. Jak moc jsme si zvykli nacházet uspokojení jedině ve vlastnictví. Jak moc jsme si zvykli mít všechno hned, sami pro sebe a nejlépe napořád. Jak snadné je zapomenout, že v našem světě slovo „napořád“ nedává skutečný smysl.

Sedím pod třešní a s každým dalším kvítkem, který se snáší k zemi, posílám nahoru modlitbu díků za právě probíhající vteřinu. Až si pod tu třešeň sednu za pár dnů či týdnů, už nebude rozkvetlá jako teď. A dost možná mi se ani můj život nebude zrovna zdát tak dokonalý. Ale když se pozorně podívám, třeba tam, kde byly původně květy, zahlédnu drobné ale nadějeplné kuličky třešní. Korálky do mého imaginárního náramku ze šťastných chvílí. Plody budoucích dní. Nové dary štědré přítomnosti.

20180424_131639

Další články (nejen) z Anglie najdete
na mém blogu https://papirovalodka.wordpress.com 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio