O Světle pomoci a dluzích, které nesplatíme

Občas si představuji pomoc jako provaz tvořený z průsvitných vláken, propojujících nás navzájem neviditelným poutem. Nitky vedou od jednoho člověka k druhému a září pro oči skrytým světlem.  Vlákna pomoci vyrůstají z našeho srdce a procházejí našima rukama. Jako neviditelné provázky se proplétají lidskými vztahy a propojují jednoho člověka s ostatními. Ne vždycky se je podaří je navázat zpátky. Přesto věřím, že nikdy nekončí ve ztracenu.

Vzájemná pomoc je jednou z nejdůležitějších věci v každém vztahu. Postarat se o druhého, když je v nouzi, a naopak přijmout pomoc, když ji potřebujeme my sami. Zpívá se o tom i v tom milionkrát ohraném songu, který často zaslechnu z rádia v autě: „You can count on me like one, two, three, I´ll be there. And I know, when I need it, I can count on you like four, three, two and you´ll be there…“ Jakkoli je ta popová písnička jednoduchá a ohraná, mám ji ráda, protože to téma přátelské pomoci shrnuje krásně: ty se můžeš spolehnout ne mě a já zase spoléhám na tebe. S první částí jsem nikdy neměla nějaký zásadní problém (i když je stále co zlepšovat).  S tou druhou to už bylo horší.

´Přátelé buďme, ale dluhy si plaťme,´ říkala jsem mnohokrát, když mi lidé nabízeli, že za mě něco zaplatí nebo říkali, že jim nemusím nic vracet. To samé jsem slyšela od jiných v mnoha obměnách, například ´pořádek dělá přátele´ nebo ´jednou pomůžeš ty mě, jindy zase já tobě´. Pokud nás rodiče vychovali dobře, tak víme, že bychom se opravdu měli snažit oplácet dobro dobrem a nezůstávat druhým nic dlužní. Myslím, že tento princip je pro fungování vztahů v každodenním životě dobrý. Je normální oplatit pozvání, podělit se navzájem o dobré věci, svěřit se někomu a na oplátku zase vyslechnout jeho trápení. Nevidím v tom vypočítavost ani neupřímnost. Na druhou stranu, skutečnou zkouškou charakteru se stávají situace, kdy se rozhodneme pomoci bez myšlenek na to, jestli se nám něco vrátí zpátky. A nebo naopak – když přijímáme pomoc druhých s vědomím, že ji nikdy nebudeme schopni splatit.

„Začínám si myslet, že svět je místem, kde se máme naučit, 
že potřebujeme jeden druhého víc, než chceme přiznat.“ R. R. Goodrich

Zatímco děti pomoc od druhých přijímají bez pochybností, my dospělí se to mnohdy musíme znova učit.  Já jsem s tímhle vždycky bojovala. Už jako dítě jsem si věci, které mě trápily, nechávala spíš pro sebe. Byla jsem vždycky ta, co si místo probírání problémů s kamarádkami radši po nocích píše tajný deník. Když jsem nedokázala otevřít dveře vlaku a přejela do vedlejší vesnice, radši jsem šla domů pěšky, než abych někoho otravovala s tím, aby pro mě přijel. Zvládat věci bez pomoci se mi zdálo jako otázka osobní důstojnosti. Ráda jsem sdílela s ostatními radost z toho, co se mi dařilo. Ale přiznat pochybení a říci si o pomoc byl vždycky vnitřní boj. Snažila jsem jít vzpřímeně i v případě, že uvnitř se všechno hroutilo. Ještě pár let zpátky mi to připadalo jako ta nejstatečnější cesta. Zpětně vidím, že to byla ta nejosamělejší cesta, jakou jsem si mohla vybrat.

Myslím, že nejsem jediná, kdo se někdy při žádání pomoci od jiných cítil tak nějak nepatřičně. Pro každého je do jisté míry těžké přijmout fakt, že je, byť na krátko, na někom závislý. Nechceme se druhých ukazovat ve své slabosti a neschopnosti. Tím spíš, když se musíme spoléhat na někoho jiného než na ty, kteří jsou nám nejbližší.

Největší lekce, která mi pomohla obrousit hrany vlastního ega, přišla během mého pobytu v Brazílii. Pomoc jsem potřebovala hned na začátku, když se nějakým nedopatřením se stalo, že lidé, co mi měli najít ubytování, na mě zapomněli. Přijela jsem do Sao Carlos, kde mě přivítali s bouřlivým jásotem, mnoha objetími a polibky… a sdělením, zatím není jasné, kde budu ty dva měsíce spát.  Ujali se mě tři studenti, kteří neměli s organizací, pro kterou jsem pracovala, nic společného. O mě ani mojí zemi nevěděli nic, ale měli v bytě volnou postel, tak mi nabídli azyl. Ubytovali mě na prvních pár dní u sebe, podělili se o jídlo, pomohli mi zařídit dopravu, telefon, přeložit smlouvu, seznámili mě se svými přáteli a zůstali se mnou v kontaktu po celou dobu pobytu. „Tolik vám toho dlužím,“ říkala jsem jim, když jsme se na konci loučili. Mí brazilští přátelé se jenom smáli. Prý to pro ně byly jenom maličkosti. Pro mě ale znamenaly hodně.

I když si můžeme stokrát říkat, že nikdy nikomu nezůstaneme nic dlužní, občas život přinese situace, kdy se naše iluze o vlastní soběstačnosti rozplynou jako kouř po zhasnuté svíčce. Nezbývá nic jiného, než přijmout podanou ruku, chytit se jí s důvěrou a vděčností. A co bývá nejtěžší – často i s pokorným vědomím, že přijímáme víc, než můžeme  druhému splatit. ‚Má dáti‘  a ‚dal‘ přestává platit a jediným měřítkem se stává láska. A ochota šířit přijaté dobro dál.

„Až mi bude trochu líp, všechno ti to vynahradím,“ řekl mi včera jedem kamarád, když jsem mu vařila polévku a namáčela obklad na čelo. Stejně jako já se přistěhoval do Cambridge teprve před pár měsíci a nikoho tady na začátku neznal. Společná zvědavost a touha objevovat krásy města z nás za tu dobu udělala dobré přátele. Bydlí sám, takže když teď náhle onemocněl, potřeboval někoho, kdo by se za ním aspoň jednou denně zastavil. Byla jsem nejblíž.
„Všechno ti to vrátím, hned jak budu zas schopný jít do práce,“ řekl mi, když se mu po pár dnech udělalo trochu lépe. „Zaplatím ti za ty léky a jídlo. Vynahradím ti všechen čas.“
,,Nic mi vynahrazovat nemusíš,“ odpověděla jsem, zatímco jsem převlékala jeho postel.  Vůbec jsem neměla pocit, že bych toho dělala nějak moc. Byly to jenom malé věci, které by pro kamaráda udělal každý. „Od toho jsou přece přátelé, aby ti pomohli, když to potřebuješ, ne?“
,,Já vím. Ale stejně ti to musím nějak vrátit.“
Když jsem to slyšela, uvědomila jsem si, jak moc mi tím, co právě říká, připomíná mě samotnou. Vybavily se mi mnohé chvíle, kdy jsem se musela vzdát svého tolik oblíbeného štítu s nápisem ´sama a v pohodě´a přiznat si, že druhým vděčím za hodně. O co lehčí by ty chvíle byly, kdybych přijala nabízenou pomoc s obyčejnou vděčností, bez pocitu ponížení a bez okamžitých myšlenek na vyrovnávání účtů.
„Vrátíš to za mě někomu jinému, až bude potřebovat,“ řekla jsem a otevřela okno, aby do pokoje mohla trocha slunce a čerstvého vzduchu. ,,Víš kolika lidem dlužím pomoc já?“

V mých představách vypadají vlákna pomoci jako průsvitné zářivé nitky. Vedou od jednoho člověka k druhému a propojují nás navzájem neviditelným poutem. Občas si přestavuji, že při pohledu z vesmíru na zemi tyhle tenké nitky pomoci září jasem silnějším, než je záře světla ze všech elektráren. Ačkoli se může zdát, že nitky pomoci vedou do neznáma a ne vždycky se je podaří navázat zpátky, věřím, že nikdy nekončí v prázdnu. Propojují všechny lidi na naší planetě neviditelným jasem. Drží svět pohromadě.

https://whyfiles.org/2012/light-at-night-mixed-blessing/