První kroky po anglickém trávníku

Jdu po svěže zelené trávě, ještě mokré po ranním dešti. V parku kolem mě pobíhají dvě děti v jasně červených školních uniformách. Když na mě volají, vyslovují mé jméno, stejně jako všechno ostatní, s britským přízvukem. Cambridge, které jsem zatím znala jenom z článků v učebnicích angličtiny, nezklamalo svým historickým centrem a poklidnou atmosférou. Vypadá to, že po měsících strávených rychlém tempu jsem se ocitla na místě, kde s objevováním není kam spěchat. Když procházím kolem starobylých kostelů, rozsáhlých školních budov a starých kolejí, čím dál víc mě těší, že tu nejsem jenom jako turista. Nemusím všechno vidět za jediný den – vždyť tohle město na řece Cam bude celý rok mým domovem. Isaac Newton tu pracoval na popisu zákonu gravitace, Darwin na teorii evoluce, Stephen Hawking právě tady začal se studiem kosmologie. Mně by úplně stačilo prožít tu jeden rok života, na jehož konci si budu moci říct, že nebyl ztracený.

Ohlížím se za posledními pár měsíci a mám pocit, že se předem mnou promítá film ve zrychleném tempu. Je neobyčejně pestrý, plný obrazů míst, dějů, tváří a rozhovorů. Vždycky jsem měla ráda cestování, ale teprve nedávno jsem měla možnost skutečně překročit svou pomyslnou komfortní hranici a opustit to naše známé evropského prostředí. Slovo „cesta“ získalo nečekaně velký rozměr.

Měsíc v Indonésii, který začal přesně před rokem, byl jako průlet cizokrajným snem. Byl rozmanitý jako vzory na tradičních madurských látkách a každý den přinášel dosud neznámé vjemy, vůně a pocity. Následující dvouměsíční stáž v Brazílii byla hodně intenzivní lekcí samostatnosti, smyslu pro humor a nadhledu. To, co mělo být v první řadě cestou za poznáním cizích zemí s sebou přineslo poznání ještě cennější… ale o tom snad někdy příště. Jsem vděčná za každé místo, za všechna setkání s lidmi, za možnost nahlédnout do jejich životních příběhů a ten svůj rozšířit o několik nových řádků. Ale nejde jenom o to, co člověk zažije v cizích zemích. Čas s rodinou doma, kde je všechno v pořádku a v podstatě stejné, jako když jsem byla malá, byl o to cennější, že ho nebylo mnoho. Ještě před odletem do Řecka jsem stihla s rodinou oslavit mamčiny narozeniny, za cinkotu skleniček a znění kytar, houslí a harmoniky. Taky jsem se vrátila na pár měsíců do Olomouce, vlastně jenom proto, abych se potkala se s pár přáteli a dokončila ročník. Během té krátké doby jsem udělala několik rozhovorů pro Humans of Olomouc, pár malých cestovatelských besed a druhé bakalářské státnice. Úspěšný rok, řekl by možná někdo. Na druhou stranu…

Když se dívám zpět, mám pocit, jako kdyby se kolem mě míhala okénka filmového pásku, každé z nich nabízející jiný fascinující obraz, ale mizící dohledu dřív než si jej stačím úplně prohlédnout. Je mi líto každé hodiny strávené ve zbytečném spěchu. Mrzí mě všechny ty chvíle, kdy bylo kolem příliš mnoho lidí na to, abych mohla někomu z nich skutečně naslouchat. I ten pocit, když si uvědomíte, že je pro vás druhý člověk důležitý víc, než jste si mysleli těsně před tím, než mu, možná navždycky, řeknete sbohem. Je mi líto každého rychle ukončeného telefonátu s mojí rodinou, který jsem musela zkrátit, protože jsem už měla být někde jinde. I těch pár přátelských vztahů, kterým jsem nedovolila přerůst v něco hlubšího, z prosté obavy, že bych o ně v rozjetém kolotoči událostí nedokázala pečovat tak, jak by si zasloužily. Ještě pořád mě mrzí všechna ta spěšná rozloučení, nedokončená vyprávění a nedopité šálky čaje.

Když jsem se rozhodovala, do jakého místa v Anglii jít, první myšlenky patřily Londýnu. Hlavní město, jde se stále něco děje, mekka cizinců s nekonečným množstvím možností a lákadel, centrum veškerého dění. Ale po chvilce přemýšlení jsem si uvědomila, že být ve středu dění je to, co právě potřebuji nejmíň.  A tak se nakonec stalo, že jsem se rozhodla pro mnohokrát menší a klidnější Cambridge. Angličané mě přijali mile a od začátku se mě neustále ptají „Is everything OK, Jitka?“ Obvykle přidají pár zdvořilostních vět o tom, že zvyknout si na nové prostředí bývá ze začátku těžké. Přikyvuji a v duchu se jenom usmívám.

Už jenom díky tomu, že mě od mojí země nedělí oceán mi dává pocit, že jsem vlastně za humny. Už jenom tím, že rozumím jazyku, nebude těžké najít s lidmi kolem společnou řeč. Ptají se mě, jestli nejsem z jejich dvou dětí moc unavená. Kroutím hlavou a vzpomínám si na Chorvatsko, kde jsem měla dětí dvanáct. Zajímají se, jestli mám dost soukromí. A mně se vybavuje první noc v Brazílii, kdy jsem se ráno probudila v bytě, kam mě narychlo nastěhovali, a zjistila, že kolem mě po párty dospává šest cizích lidí. Ptají se, jestli mám koupelně všechno co potřebuji a jestli mám dost přikrývek. Odpovídám, že všechno je „all right“ a mimoděk si vzpomenu, jak jsme přesně před rokem touhle dobou přijeli na místo našeho ubytování v Indonésii a zjistili, že na postelích nejsou přikrývky žádné a v koupelně místo sprchy nádrž se studenou vodou a kbelík na polévání. A na všech těch místech jsem se díky dobrým lidem měla dobře. Tak čeho se bát tady?

Samozřejmě, jako na každém začátku, i v zemi tak blízké té naší je zapotřebí pokory. A tak zatím víc poslouchám, než mluvím. Poznávám a všímám si, ale nehodnotím. Vybírám si po delší době čas pro sebe a třídím myšlenky. O svém prvním týdnu v Cambridge bych řekla, že po tom anglickém trávníku zatím kráčím zatím po špičkách a opatrně. Ale beze strachu a s důvěrou, že snad nejdu úplně špatným směrem.

„Tak si tu Anglii užij, Jíťo. Pozdravuj královnu :-)
„Díky! Pošlu Ti pohled, chceš?“
„Jo, pošli! Vidíš to, ty vlastně teď celej rok nebudeš mluvit česky!“
„Tak kvůli češtině tu přece nejsem…"
„ Mohla bys česky aspoň psát, abys to nezapomněla. “
„To máš pravdu. Možná bych mohla občas něco napsat.“