papirovalodka.wordpress.com

Vyznání moři

29. 6. 2017 23:57
Rubrika: Střípky | Štítky: cestování , Krása stvoření , moře

 

Rozmanitost a přírodní bohatství naší země mě vždycky naplňovaly pocitem vděčnosti. V přírodě nacházím nejen místo k odpočinku, ale také příležitost k vybití energie. Klid hledám nejraději ve stínu listnatého lesa, ve vůni právě posečené louky nebo při procházce kolem rybníka. Naopak touhu objevovat, prozkoumávat a posouvat vlastní limity ve mně vzbuzují hory, skály, rokliny, řeky a vodopády. Kdybych ale měla říci, kde se cítím nejvíc svobodná a zároveň nejvíc propojená s přírodou i Tím, který jí dal vzniknout, bylo by to zcela jistě v blízkosti moře.

20150815_060949

S dětmi sledujeme východ slunce nad Jadranem (Dugi Otok, Chorvatsko, 2016)

 

Okamžik kdy jsem poprvé uviděla tu zdánlivě nekonečnou modrou dálku si vybavuji nesmírně živě. Je to jedna z těch šťastných vzpomínek, které září mezi ostatními myšlenkami jako malé drahokamy mezi zrnky písku a přimějí vás k úsměvu pokaždé, když se vám vynoří z paměti. Bylo mi asi deset, když mě kvůli problémům s dechem poslali na třítýdenní pobyt do Řecka. Bylo to poprvé, co jsem cestovala bez rodičů tak daleko, a i když bylo o nás děti dobře postaráno, první den byl náročný. Dusno na letišti bylo ubíjející, lidé kolem se zdáli cizí a mluvili divnými jazyky. Dospělí byli příliš zaneprázdnění a mezi dětmi jsem ještě žádné kamarády neměla. Táhla jsem za sebou svůj kufr po rozpálené letištní rampě, natahovala kroky abych stačila proudu lidí, který mě unášel s sebou. V ústech jsem cítila sucho, na tvářích mokro a v duchu jsem si neustále opakovala: hlavně nebrečet nahlas, hlavně nebrečet nahlas… Všechny tyhle špatné pocity prvního dne ale zmizely jako mávnutím, když jsme k večeru dorazili na pobřeží a já jsem poprvé uviděla tu rozvlněnou modrou hladinu a ucítila slanou vůni přílivu. Jako kdyby moře odplavilo všechnu úzkost, která se ve mně za celý den nashromáždila. Vlny si mě přitáhly, svěží vítr zchladil horké tváře a veškerou únavu a strach odnesl do nenávratna. A slzy, které jsem do té doby tak těžce držela uvnitř si našly cestu po tvářích a smísily se s vodou oceánu. Najednou bylo jedno, jak velké jsou moje nejistoty a obavy. Stačilo se podívat směrem k horizontu a jedno bylo jisté: oceán byl daleko, daleko větší . . .

 

30052714862_f1cbcece75_o
„Najednou bylo jedno, jak velké jsou moje nejistoty a obavy. Stačilo se podívat
směrem k horizontu a jedno bylo jisté: oceán byl daleko, daleko větší…“

 

Od chvíle kdy mě moře poprvé pokřtilo svojí slanou vodou mi připadalo samozřejmé, že se k němu budu při každé možné příležitosti vracet. Na dovolených s rodinou v Chorvatsku a Řecku jsem poznávala moře tak, jak jej zná většina Čechů. Právě tam jsem učila naši Elišku plavat, s bráchou jsme se potápěli pro mušle a z kamenitých pobřeží nosili rodičům ukazovat barevné oblázky, ježky, kraby a lastury. Velmi brzy jsem však zjistila, že poznávat moře jenom z bezpečí turistického letoviska by mi bylo málo.

Bavilo mě podnikat výlety do oblastí, kde moře není tak klidné jako v těsném objetí písečných zátok, ale kde se jeho krása projevuje ve svojí divočejší podobě. Někdy stačilo ujít jen pár kilometrů a ocitla jsem se na místech, která vypadala jako ilustrace z příběhu o malé mořské víle. Útesy, na něž tisíckrát denně narážejí vlny takovou silou, že samy sebe rozbíjejí o jejich ostré hrany, poskytují výhledy, které z lehátka pod slunečníkem nezahlédnete. Je pravda, že kromě krásných vzpomínek mám ze šplhání po takových útesech i pár jizev na nohou. Moře bylo silnější, než jsem předpokládala. Stačila jedna větší vlna, abych přišla o rovnováhu a pocítila ostrost kamenů na vlastní kůži. Ale když si vybavím ten pocit, kdy sedíte na kraji útesu a jen pár metrů pod nohama se vám prohání síla, jež tisíckrát za den tříští masy vody do milionů kapek, pak i přes ty jizvy vím, že bych tam vylezla znova.

 

cilfIII
Dobré místo (Chalkidiki, Řecko 2017)

 

Setkání s mořem ve Španělsku mi přineslo zcela jiné dojmy. V místě, kde se oceán potkává s městem, se vodní živel zdá poddajný a zkrocený. A co teprve dojem z Ria de Janeira! V brazilské metropoli se jen pár desítek metrů od mořských břehů tyčí mrakodrapy. Rozlehlé pláže jsou poseté pestrobarevnými stánky a lehátky. Šumění moře zaniká ve změti lidských hlasů, rytmické hudby a vyvolávání pouličních prodavačů. Rackové kroužící nad hladinou se krmí na drobcích, které po sobě zanechávají turisté, Brazilci polehávají pod palmami, bezdomovci se dělí se o jídlo s toulavými psy. Není důvod dělat si s něčím starosti, není důvod spěchat nebo se se znepokojovat. Proč se starat o zítřek? Moře se přece taky nestará. Oceán tu byl včera, je dnes a bude zítra. A co vlny dnes přinesly, zítra zase odnesou.

 

Tarragona-Cathedral-80524
Pohled z věže tarragonské katedrály (Španělsko, 2011)

 

TMN_5984
Copacabana, díky mračnům vzácně prázdná (Brazílie, 2016)

 

TMN_5917
Prodavač klobouků z Ria (Brazílie, 2016)

 

Když vzpomínám na Indonésii, jejíchž sedmnáct tisíc ostrovů obklopují vody Indického oceánu, vybavují se mi pohledy na moře v jeho nejkrásnějších, ale také nejzuboženějších podobách. Turisté, které na celé Indonésii zajímá jen opalování na Bali, často ani netuší, jak vypadají mořské břehy v chudších částech země.  V pobřežních oblastech je moře stále zdrojem obživy pro mnoho místních lidí. Ti, kteří nic nemají, mohou vždycky jít k moři a roztáhnout sítě. V jedné zátoce za vesnicí mají rybáři nahozené udice a chytají ryby, které pak jejich ženy za časného ráda prodávají na trhu. V jiném místě jen o pár kilometrů dále se písečná mělčina, která by mohla být pro celou vesnici oázou odpočinku, za pár posledních let proměnila ve veřejnou skládku. Místo mušlí se v písku lesknou skleněné střepy, místo racků nad hladinou poletují igelitové tašky a vzduch, který má vonět solí, rybami a životem, páchne konzumem, rozkladem a smrtí. Co jsme ti to udělali, moře? Jak ti můžu pomoct? I kdybych celé dny a roky sbírala, nedokázala bych vrátit tvář ani téhle jediné zátoce…

 

30082732481_0e1f6287f0_o
Exotická idyla na Bali (Indonésie, 2016)

 

TMN_2666.jpg
Prodavačky ryb (Madura, Indonésie, 2016)

 

14238252_10207513254849384_6091848385423058768_n
Tenhle rybář lovil rybky u výpustí odpadů do moře. Bohužel, hygiena a čistota životního prostředí není předností země. (Foto: Tomáš Čech, Indonésie, 2016)

 

I když už jsem byla u moře mnohokrát, vím, že jej stále znám jen v pár jeho podobách. Nikdy jsem se nepotápěla hlouběji, než mi dovolily plíce. Nikdy jsem neviděla na vlastní oči létající ryby, žraloky ani velryby. Fjordy znám jenom ze severských pohádek a rybářských historek, protože jsem zatím nebyla u žádného ze severních moří. Také jsem ještě nezažila plavbu lodí delší než jeden den. Je mým velkým přáním prožít několik dnů nebo týdnů na palubě, obklopená nekončícím třpytem otevřeného oceánu. Přála bych si plout na lodi se zkušeným kapitánem, kterému bych mohla plně důvěřovat i ve chvílích, kdy se klidná hladina rozbouří a voda se ukáže jako silný živel. Nechci příliš plánovat ani si za každou cenu plnit dětské sny, ale vím, že bych alespoň jednou v životě chtěla zažít ten pocit, když vás kolébání vln ukládá ke spánku, pevná zem je v nedohlednu a širý oceán se na několik dní, týdnů či měsíců stává domovem.

 

TMN_0929 - kopie

 

Teď sedím pár metrů od břehu Egejského moře. Právě tady, na řeckém poloostrově Chalkidiki, letos trávím pár prázdninových týdnů jako vedoucí na ozdravném pobytu pro děti. Mám na starost skupinu dětí, kterým je kolem deseti let. Stejný věk, v jakém jsem byla poprvé v Řecku já. Pro některé z nich je tento pobyt jejich prvním setkáním s mořem. Asi nikdy mě neomrzí sdílet s nimi ty okamžiky, kdy se poprvé rozeběhnou po pláži, s výskotem utíkají před vlnami a když ochutnávají mořskou vodu, diví se, že je skutečně slaná. V mělčinách chytají do dlaní malé rybky a v písku pátrají se zápalem zlatokopů po barevné mušlích, kamíncích a krunýřích mořských ježků. I ti, kteří na začátku pobytu ještě neuměli plavat, se ke konci míhají pod hladinou jako delfíni a vynořují se jen proto, aby mě přemlouvali, aby mohli být v moři ještě chvilku. Koupání ve slané vodě, která pomáhá léčit jejich plíce a kůži, je součástí každého dne. Moře tu však není jen léčitelem. Je také hlavním zdrojem jejich zábavy, dokáže je rozdovádět i zklidnit, unavit i naplnit novou silou.

 

TMN_0200a.jpg
Děti a mořští ježci (Dugi Otok, Chorvatsko, 2015)

 

Večer, když utichne dětský smích a tma uloží den ke spánku, přichází čas pro moji vlastní chvilku s mořem. Sedím na břehu, poslouchám pravidelné přívaly vln, bořím nohy do písku a nechávám volný průchod myšlenkám. Po téměř třech týdnech práce s dětmi si připadám spokojená, vděčná, ale zároveň vyčerpaná. A tak nyní, jako už tolikrát, odevzdávám ve vzácné chvíli samoty všechnu svoji únavu moři. Starosti posílám po vlnách, napětí se rozpouští v hlubinách. Sílu, kterou potřebuji pro celý zbytek dne nacházím v chladivém objetí vody.

 

noc
Krátce po západu slunce (Dugi Otok, Chorvatsko 2016)

 

Když opouštím přímořské oblasti a vracím zpět do naší země, často v myšlenkách vyznávám lásku všem mořím a oceánům. Pokaždé, když ztrácím tu nekonečnou modrou dálku z dohledu, děkuji v tiché modlitbě za dobrotu Toho, jež oddělil vodu od země a všechnu sílu, kterou do moře vložil, dokázal ztišit jediným gestem. Děkuji a zároveň prosím, aby se lidé, pro něž je moře zdrojem obživy, odpočinku i zábavy, oceánům stejně jako celé zemi odvděčovali za jejich dary lépe než doposud.

Přeji Ti, moře, ať jsou i za pár desítek let tvé modré hlubiny stále stejně čisté a překypující životem, aby mohly vracet sílu do života těm, kteří se znavení a vyprahlí nechají ukonejšit ve tvých vlnách.

 

TMN_2162
„Až soumrak přikryje krajinu tichem a spánek utiší dětské hlásky,
odložím těsné boty povinností, tíhu dne otisknu do šlépějí v písku.
Budeš to Ty, kdo smyje prach z mých nohou,
kdo mi rozpustí vlasy a zchladí rozpálené čelo. 

Za to Ti děkuji, Moře.“

Sdílet

Komentáře

Dáška-el Díky za obohacující článek :) a opravdu krásné fotky!! :)

Meruňka Moc krásné! Děkuju!

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio