papirovalodka.wordpress.com

Sama?

12. 2. 2017 20:35
Rubrika: Střípky | Štítky: cestování , dobrovlnictví , Brazílie

 

Vydat se do cizí země, vzdát se jistot a pohodlí domova, udělat krok  neznámým směrem. Může být mnoho důvodů, proč člověk dobrovolně opustí bezpečí toho, co zná, a vyrazí do světa. Někoho pohání touha objevovat nová místa, někdo hledá zpestření svých jinak všedních dnů. Někdy je tím pomyslným hnacím motorem obyčejná zvědavost. Ale když o tom tak přemýšlím, napadá mě ještě jedna věc, která člověka často přiměje vykročit z komfortní zóny a vydat se novým směrem. Myslím, že na počátku mnoha cest (i těch, které měly jinak dobré a ušlechtilé cíle) byla prostá lidská tvrdohlavost.

Když poprvé vylezete na kopec, nahoře zjistíte, že ten pocit, že jste to zvládli, stojí za všechnu tu námahu. Když už jste vylezli na všechny kopce v okolí, začnete si pohrávat s myšlenkou, že byste možná zvládli i nějakou horu. Až zdoláte nejvyšší horu ve své zemi, začnou vás lákat krajiny, kde jsou hory ještě vyšší…

Když se v myšlenkách vracím o necelý rok zpátky do doby, kdy jsem se rozhodla pro dobrovolnictví v zahraničí, musím přiznat, že i u mě to částečně tak bylo. V první řadě jsem cítila touhu být užitečná někde, kde je to skutečně potřeba. Ale nebyla to ta jediná motivace, se kterou jsem se na cestu vydala. Není snadné si to přiznat, ale kdesi hluboko jsem cítila i plamínek ctižádosti, který mě hnal dopředu. Můžeme tomu říkat tvrdohlavost nebo umíněnost… Nejlépe to vystihuje asi výraz „potřeba dokázat, že to dokážu“. Chtěla jsem sama sobě potvrdit, že zvládnu opustit nejen svůj stát, ale i svůj kontinent. Že dokážu sama obstát v zemi za oceánem, kde řeči nerozumím a nikoho neznám. Do Brazílie jsem vyrazila s vírou, že se naučím být si sama sebou jistá.

Když se ale dívám zpátky, musím říct, že nejvíc mi daly právě ty situace, ve kterých jsem si nebyla jistá ani trochu…

Kresba vzniklá při čekání na  můj let do São Paula

Nikdy jsem nepatřila k těm, kteří se bojí chodit večer sami. Noční procházky naší vesnicí jsem si vždycky spíš užívala. Stach jsem necítila ani v nočním Brně nebo v Olomouci. Když mi někdo po dlouhém večeru nabízel, že mě doprovodí na kolej, většinou jsem to s mávnutím odmítala. Proč taky? Město ve tmě mi nepřipadalo o nic nebezpečnější než za světla. A tak nějak jsem předpokládala, že ani města v Brazílii mě v tomhle nerozhodí…
Doprovodím tě domů,“ řekl mi Paolo o mém první večeru v São Carlos. Právě skončila naše úvodní hodina portugalštiny a všichni se po skupinkách rozcházeli domů.
To nemusíš, je to daleko. Klidně půjdu sama,“ odmítla jsem ze zvyku, aniž bych o tom přemýšlela. Paolo, který se do té chvíle pořád usmíval, se zatvářil nesouhlasně.
„Nemůžeš večer chodit sama. Není to bezpečné. Pro tebe tím spíš, když mluvíš anglicky.“ Zarazilo mě, jak vážně v tu chvíli zněl jeho hlas. „Prostě půjdu s tebou, ať chceš nebo ne.
Když jsem mu popsala, kde jsem ubytovaná, ukázalo se, že naše domy dělí jenom jedna ulice. Můj učitel portugalštiny byl skoro můj soused! Z každé večerní hodiny jsme se pak vraceli společně. Až po pár dnech mi došlo, jak neuvěřitelné štěstí to pro mě bylo. Noční realita brazilských velkoměst byla úplně jiná, než cokoli, co jsem znala z Evropy. O velké kriminalitě, kterou jsou známá města jako Rio nebo São Paulo, jsem předtím slyšela. Ale ani „naše“ São Carlos nebylo v nočních hodinách zrovna přívětivé. Tam jsem poprvé v životě zažila ten nepříjemný pocit, když jdete nočním městem, ulice se zdají pořád temnější a lidi agresivnější. Když jsem se párkrát vracela v noci sama, zrychlovala jsem krok a posílala k Bohu krátké modlitby, aby mě v pořádku dovedl domů. Díky Paolovi, který bydlel tak blízko, jsem chodila sama málokdy. A vždycky jsme si měli o čem povídat. Až v půlce pobytu jsem se dozvěděla, že v mojí ulici před pár týdny okradli jednoho studenta úplně o všechno. Když měl pistoli u spánku, dal zlodějům bez protestu svou tašku s mobilem, penězi i cestovním pasem. Až poté, co mi Paolo řekl o dalších případech krádeží, přepadení a znásilnění jsem si uvědomila, že ta přehnaná hrdost, se kterou jsem poprvé odmítla jeho doprovod, byla nejenom hloupá, ale i dost nebezpečná.

São Paulo – graffiti na každém kroku

Rio de Janeiro – čím jste výš, tím klidnější vypadá.

Veselá tvář smutných čtvrtí

Někdy vám život v cizí zemi ukáže, že jste zvládnete mnohem víc, než jste si mysleli.  A jindy vás naopak vykolejí maličkost, nad kterou byste doma ani nepřemýšleli, ale v cizím prostředí se může stát výzvou. Další věc, která byla v prvních dnech v Brazílii nečekaně složitá, byla cesta z práce. Autobusy v São Carlos nejenže nejezdí podle řádu, ale navíc ani nezastavují na zastávkách. To jsem zjistila, když kolem mě první pracovní den můj autobus prosvištěl a zmizel v dálce. „Musíš na něj mávnout,“ poradila mi moje spolubydlící, když jsem jí nad sklenkou acaí povídala, co se mi stalo. Druhý den jsem mávala na autobus už z dálky, ale přesto mě minul bez zastavení a domů jsem musela opět stopem. Díkybohu, další den se mnou začala jezdit Emilia, která byla ze svého rodného Ekvádoru zvyklá na ještě divočejší dopravní poměry.  „Koukej, takhle se to dělá,“ řekla mi, a než jsem ji stačila zarazit, vletěla se zběsilým máváním do silnice přímo před řítící se autobus. Brzdy té staré rachotiny zaúpěly a Emi, kterou autobus nesejmul jen o metr,  se na mě obrátila s triumfálním úsměvem: „Tak nastupuješ, nebo ne?“  V tu chvíli jsem si uvědomila, že na některé adrenalinové sporty prostě nemám. Chytání brazilských autobusů je jedním z nich.

 

Čekání na náš noční autobus na Iguazu. Sice pozdě, ale přijel!

Zdaleka největší lekce pokory mi ovšem dávala portugalština. Jazyk, se kterým jsem se předtím nikdy nesetkala, byl na dva měsíce součástí mého každodenního života.  V práci to problém nebyl, protože mým úkolem bylo na děti mluvit anglicky. A mezi studenty, se kterými jsem trávila většinu volného času, jsem poznala plno lidí, kteří uměli anglicky skvěle. Přišly však i situace, ve kterých se jazyková bariéra stala překážkou, kterou jsem bez cizí pomoci neměla šanci překonat. Drobnosti, jako koupit si v obchodě abakači (avokádo) nebo zeptat se na cestu, jsem vždycky nějak zvládla. Ale na úřadu cizinecké policie, kde jsem měla ohlásit svůj pobyt a doplnit informace, nastal skutečný problém. Věřte nebo ne – nikdo tam neuměl anglicky! (Na otázku, jak je možné, že na imigračním úřadě se jako cizinec s nikým nedomluvíte, se nabízí jediná odpověď: Keep calm and love South America!) Nejspíš bych u té přepážky stála ještě teď, nebýt toho, že se tam objevil brazilský student, který měl za sebou studium v USA. Když viděl moje nesnáze, nabídl mi sám od sebe pomoc. Nejenže pro mě půl hodiny překládal všechny ty byrokratické hlouposti, které pro moje povolení k dobrovolnické práci vyžadovali, ale ještě sám sebe uvedl jako kontaktní osobu v případě, že bych se dostala do problémů. Do žádného průšvihu jsem se nedostala, ale přesto jsme se s Pedrem brzo potkali znovu. Vzal mě mezi svoje přátele a pozval mě i na návštěvu ke své rodině v Riberão Pretu. Až zpětně si uvědomuji, že to možná byla právě moje bezradnost, co dalo vzniknout jednomu z nejhezčích přátelství, které jsem v Brazílii navázala.

S Pedrem a jeho rodinou v Riberão Pretu

„Mais amor, por favor!“

Když se teď dívám na fotky a probírám se vzpomínkami na můj čas v Brazílii, vybavuje se mi spousta věcí, za které jsem vděčná, a ani jedna chvíle, na kterou bych chtěla zapomenout. Je to hlavně díky tomu, že jsem měla po celou dobu velké štěstí na lidi. Na ty, kteří mnohdy sami vycítili, když jsem byla ztracená a nabídli mi pomoc dřív, než jsem se odhodlala si o ni říct. Zažila jsem spoustu okamžiků radosti , naplnění a sebejistoty. Ale také jsem zažila, jaké to je, když se najednou musíte spoléhat na ochotu kolemjdoucích, dobrotu neznámých lidí a pomoc kamarádů, které jste ještě včera neznali. Já, která jsem do Brazílie přijela se záměrem pomáhat druhým, jsem se tam každý den učila hlavně pomoc přijímat. Právě ty drobné nesnáze, ve kterých jsem si uvědomila vlastní slabost a závislost, byly tím, co mi ve skutečnosti dalo nejvíc.

Na začátku jsem chtěla najít odpověď na otázku: „Zvládnu to SAMA…?“
A odpověď přišla: „Copak jsi zapomněla, že nikdy nejsi sama? “

 

Pohled na Rio de Janeiro z vrcholu Corcovado

 

Další články z Brazílie i odjinud najdete
na mém blogu:  www.papirovalodka.wordpress.com 

  

Sdílet

Komentáře

Pafka Přečteno jedním dechem, Jíťo jsi Boží!

Jasminecka Diky za clanek, cte se mnohem lip nez sestrih v IN!u - tam je takovy plossi... I kdyz chapu, ze to asi bylo kvuli rozsahu :)

kacarovi3 Dnes jsem se vrátil z Chorvatska.Umím trochu Rusky,oni Česky a tak ta jazyková bariéra nebyla velká.Jenže jsem poznal kamenitý chudý kraj,kde najít obživu není lehké.Stačí pár schopných lidí,kteří z chudého pobřeží udělají ráj pro rekreanty a všichni mají víc,jak dostatek,který mohou množit stavbou dalších apartmá.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio