papirovalodka.wordpress.com

Špína města

17. 5. 2013 20:31
Rubrika: Střípky

Zachytila jsem její pohled. Možná taky znáte ty chvíle,  kdy vás něco donutí zastavit se, alespoň na moment upozadit vlastní záměry a změnit směr. Chvíle, kdy vás něco přiměje se otočit.


Seděla jen tak na zemi, ve skrytu výklenku u eskalátorů, na sobě tenký ošumělý kabát a přes kolena ušmudlanou prošívanou deku. Vedle ní, opřený o plastový kelímek, ležel papír s prosbou o jídlo nebo peníze napsanou špatnou češtinou. Tmavé oči byly chvílemi sklopené, chvilkami bloudily v davech lidí procházejících kolem. Ve středu velkého města bohužel nijak výjimečný pohled na člověka…  Na tyhle pohledy si asi nikdy úplně nezvyknu.

Přestože budu vždycky duší „holka z dědiny“, mám ráda město. Jeho tempo, každodenní život, jeho zapadlé uličky i hlavní třídy. Je plné lidí, které můžu poznávat. Známých i neznámých, otevřených i uzavřených, protivných i přívětivých. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že lidé bez domova jsou jeho neodmyslitelnou součástí. Ti, které taky vídáte na ulicích, zastávkách a nádražích. Ti, kteří vám lezou na nervy, když vás znova a znova prosí o búra. Ti, v jejichž blízkosti není špatné hlídat si peněženku. Ti, pro které je neodmyslitelným společníkem flaška nebo injekční stříkačka. Ti, kteří měli od začátku života rozdané špatné karty, i ti, kteří s nimi hráli špatnou hru… Špína města. Kolikrát jsem to pohrdlivé označní slyšela..?

Bylo to zprvu těžké, míjet ty lidi a necítit lítost a soucit. Trvalo mi, než jsem pochopila, že nemůžu všem rozdat peníze ze své už tak poloprázdné peněženky. Ale přiznejme si - člověk si za pár týdnů, měsíců, let otupí a město, které se nezastavuje a soucit necítí, každého pojme do svého víru.

A tak nevím, co přesně mě tentokrát přimělo oddělit se od davu, pro jednou se vykašlat na odsuzující pohledy. Nedívat se na hodinky a nemyslet na to, kam zrovna spěchám.
Přisednula jsem si k ní na studenou zem. Až potom jsem si všimla uzlíku, který držela v náručí. Nedůvěřivě jej přitiskla ještě blíž k sobě. Pod nánosem prachu a clonou mastných vlasů vypadala její mladá tvář uboze. Ale jak k sobě tiskla svůj poklad, někoho mi připomněla. Kde jen jsem takový pohled viděla…? Koho mi připomíná..?
,,Máte krásné děťátko. Můžu se na ně podívat?“
Možná se část mých slov ztratila v hluku podchodu, možná některým z nich nemohla rozumět. Ale pochopila moji otázku. Napjatý výraz ve tváři se trochu uvolnil. Pootočila dítě zabalené v dece směrem ke mně. Čokoládové oči. Matka, dítě… odkud to znám?
Hlášení o odjezdu mého vlaku se rozlehlo podchodem. Pár mincí zazvonilo o dno kelímku. Přesně tolik, aby mi ještě zbylo na cestu domů. Ani nevím, jestli děkovala. V šumu nádražního podchodu všechno zanikne, tempo města zpřetrhá všechny nitky, dav nedovolí ohlížet se zpátky.

Když jsem naskočila do vlaku a průvodční odpískal odjezd, vytáhla jsem z batohu knížku. Cosi z ní vypadlo. Záložka. Musela jsem malý papírek, dárek od kamarádky, lovit na zemi pod sedadlem. Až když jsem ho našla, jsem si uvědomila, na co jsem si před chvílí nemohla vzpomenout. Trochu mě zamrazilo v zádech. Ano, odtud ten pohled znám. Proč jsem si to neuvědomila hned..?

Na záložce byl z jedné strany citát a z druhé obrázek Madonny s Dítětem.

 

 J.M. ☼ ☼ ☼

 

Sdílet

Komentáře

kacarovi3 Och,to je hodně silný příspěvek.Může se toto stát každému z nás.Kristus říkal:Cokoliv učiníš tomu nejmenšímu z nás,mě učiníš.Krista musíme hledat v těch nejubožejších lidech.I P.Marii s Ježíškem.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio