papirovalodka.wordpress.com

Zapadání

11. 3. 2013 20:09
Rubrika: Moje povídky

‚,Hněváte-li se, nehřešte. Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce.“  Efezským 4, 26


        Klíč zarachotil v zámku. Ten zvuk měla Andrea ráda. Ohlašoval, že je Pavel doma, a právě ty chvilky, kdy si po dlouhém pracovním dni padli do náruče, bývaly nejhezčí z celého dne. Čekala, že se bytem rozlehne jeho typický žertovný pozdrav ,,Hola, královno, král se vám z boje navrátil!“, který se za tři měsíce jejich společního života stal téměř rituálem. Vyslovoval to vždycky vesele a Andrea měla tuhle každodenní hru moc ráda.
Místo laškovného pozdravu se však zpoza ověří ozvalo tlumené klení a cukání za kliku.
,,Počkej, už jdu!“ zavolala na svého muže, který se zatím pral se zaseknutými dveřmi. Rychle slezla ze štaflí, přičemž málem ztratila balanc a taktak, že nepřevrhla kbelík s oranžovou barvou. Bosé nohy po špičkách přeběhly po podlaze zakryté igelitovou plachtou. Oběma rukama chytila kliku a zavolala: ,,Na tři zatlač, já zaberu zevnitř! … Raz, dva, TŘI!“
Staré dveře s rupnutím povolily a Pavel konečně vpadl dovnitř. Král se dobyl do vlastního hradu.
,,Tohle už je tento týden potřetí! Musíme ty zatracený dveře vyměnit!“ hudroval a třel si otlačené rameno. Andrea ho políbila na tvář a s mírným úšklebkem dodala:
,,Stejně jako všechna okna, podlahu v obýváku, obložení v kuchyni… a to ještě ani nevíš, že v koupelně zase kape kohoutek. Šlechtické sídlo vám padá na hlavu, milý králi.“
Pavel si ji změřil pohledem štvance. Už, když se do starého bytu stěhovali, mu bylo jasné, že tu bude plno práce. V duchu jej mrzelo, že své ženě nemohl pro společné začátky nabídnout něco lepšího. Ale zatím se jim vždycky podařilo nesnáze překonat s humorem a nadhledem. Proč by se to nemělo podařit i tentokrát?
,,Nemějte strach, královno, máte totiž mimořádně zručného chotě, který se takovými povrchními maličkostmi nenechá rozhodit!“ Zatvářil se přitom tak vážně, že Andrea vyprskla smíchy a objala svého muže rozverně kolem krku.
,,A navíc mám pro tebe překvapení,“ pokračoval s triumfálním výrazem, ,,konečně jsem koupil barvu, takže dnes můžeme začít malovat ložnici.“
Andrea znejistěla a odtáhla se od něho.
,,Počkej, ty jsi koupil…“
To už ale Pavel odběhl před vchodové dveře (dával přitom velký pozor, aby se zase nezabouchly) a vrátil se dvěma kbelíky modré barvy. Jeho pohled byl plný očekávání, co na to jeho milovaná řekne. Místo pochvaly se mu ale dostalo úplně jiné reakce.
,,Modrá…?“ zatvářila se jeho žena rozpačitě. ,,Vždyť jsem říkala, že do ložnice nechci žádnou studenou barvu… A navíc – já jsem taky koupila barvu, pojď se podívat.“
Pavel zkrabatil obočí, ale neříkal nic. Nechtěl se zbytečně dohadovat. Ale když mu Andrea v ložnici, plné igelitových plachet, ukázala kbelík s oranžovou barvou, neodpustil si sarkastickou poznámku.
,,To je sice pěkné, že jsi koupila barvu, která se ti líbí. Jenže by se hodilo u toho trochu přemýšlet. Zapojit logiku, princezno. Vždyť je jí málo! S tímhle kbelíčkem vymalujme tak jednu stěnu! Ještě, že jsem koupil tu modrou, té je dost…“
Andrea sjela svého muže nakvašeným pohledem. Kolikrát mu říkala, že by se jí líbil do ložnice nějaký teplý odstín! A on přinese modrou! Představa ložnice vymalované zrovna touhle studenou barvou jí v tu chvíli připadala nesnesitelná. Už měla chuť po něm střelit nějakým ostřejším slovem, ale radši se kousla do jazyku. Věděla, že by ji to pak mrzelo.
,,Ale to přece není žádný problém, Pavle,“ donutila se k líbeznému úsměvu a pohladila svého muže po rameni, ,,můžeš přece jít ty dva kbelíky vrátit a vzít místo nich oranžovou. Účet sis přece nechal, že…?“
Pavel na to neodpověděl nic, jen stočil pohled stranou a párkrát přešlápl na místě, až staré parkety zapraskaly. To jí stačilo, aby poznala, že účet si samozřejmě nevzal… Jak snadné je pro ženu v mžiku udělat z krále králíčka...!
,,No, výborně, Pavle!“ nasadila hlas do vyšší polohy, než obvykle. ,,To je sice pěkné, že jsi koupil barvu, ale hodilo by se u toho trochu přemýšlet a schovat si účet. Zapojit logiku, víš?!“
Pokud něco opravdu nesnášel, tak to bylo, když proti němu někdo obrátil jeho vlastní slova. Nikdy na svou ženu nechtěl křičet, ale takhle sekýrovat se přece nenechá! Oba kbelíky s modrou barvou pustil na zem, až to zadunělo a štafle v rohu pokoje se zatřásly.
,,Tak si to vymaluj sama…“ procedil tiše skrz zuby, nechal Andreu stát uprostřed pokoje a rázným krokem opustil byt. Prásknul za sebou dveřmi, až z nich vypadla klika a se žalostným zazvoněním dopadla podlahu.
Andrea stála v prázdném pokoji. Tři kbelíky barvy, které jí stály u nohou, byly teď úplně zbytečné. Měla chuť do nich kopnout, měla chuť strhat z oken a nábytku igelitové plachty, ale místo toho jen unaveně klesla do křesla zabaleného v papíru. Nevěděla, jestli jsou to spíš potoky zlosti nebo lítosti, co jí stékají po tvářích.
Svět se pomalu začal stmívat, jasná letní obloha tmavla a do bytu se vkrádalo příšeří. Jediným zvukem, který narušoval ticho starého bytu bylo pravidelné odkapávání kohoutku v koupelně. Kap, kap, kap… Doufala, že se Pavel brzy vrátí. Že bude za chvíli zpátky a že jí dá zapravdu. Že se jí omluví! A nebo na tu hádku aspoň zapomene… Jenže Pavel se nevracel. Usnula schoulená v křesle, bosé nohy visící přes opěradlo, na tvářích stopy od pláče.
Probudil ji až zvuk klíče, který zarachotil v zámku. Paradoxně ji naplnilo radostí, když se ozvalo známé cukání za kliku a bušení.
,,Hola, královno, král se vám z boje navrátil…“ zaznělo zpoza dveří laškovně, jen trochu nejistěji než obvykle.
Rychle otřela uplakaný obličej a s dětskou nedočkavostí běžela ke dveřím. Zvedla upadenou kliku a po několika pokusech se jí podařilo nasadit ji zpět.
,,Na tři, ano?“ zavolala na manžela přes dveře.
,,Raz, dva, TŘI!“
Dveře se rozletěly. Pavel v nich stál a měřil si ji zkoumavým pohledem. Možná by v něm našla i trochu provinilosti, ale pátrat po ní nechtěla. I on si oddychnul, když na její tváři, kde byly ještě znatelné stružky po slzách, uviděl smířlivý úsměv.
,,Andreo, pojď se podívat. Byl jsem se projít a…“
Chytil ji za ruku, nic nedbal na to, že klika od dveří znovu upadla, a zavedl ji do ložnice. Okna byla zakrytá igelitem, který splýval v dlouhých cárech až k zemi jako těžká záclona. Pavel jej odhrnul a do pokoje vnikly pronikavé paprsky zapadajícího slunce. Až se oči vzpamatovaly z prvotního oslnění, naskytl se jim pohled na obzor rozehraný barvami. Usínající slunce proměnilo oblohu v malířskou paletu. Temně modrá se směrem k horizontu zesvětlovala do blankytna, nadýchané cáry mračen obarvilo slunce do oranžova a propůjčilo jim ohnivý nádech. Oranžová a modrá, barvy tak kontrastní a rozdílné, se v tom okamžiku prolínaly v nádherném souladu.

 J.M. ☼ ☼ ☼

 

Foto: Vojtěch Přecechtěl

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio