papirovalodka.wordpress.com

Na černo

13. 12. 2011 16:41
Rubrika: Moje povídky

Tak jsem zase jednou nechala prsty rozběhnout po klávesnici :-) Přeju vám příjemný čtení... a vždycky dost síly odpustit.


,,Dobrý den, kontrola jízdenek, prosím."
Cestující v tramvaji, které hlas revizora vyrušil v hovoru nebo vytrhl ze zamyšlení či dřímoty, začali po kapsách hledat jízdní doklady. Paní s několika nákupními taškami už podruhé prohledávala všechny přeplněné igelitky i svou objemnou kabelku. Párek tetovaných puberťáků jen na chvíli přerušil vášnivé líbání a ukázal jízdenky ke kontrole. Revizor unavenýma očima zkontroloval označené lísty a postupoval dál, aby dnes už posté zopakoval větu, za kterou byl placený. ,,Dobrý den, kontrola jízdenek, prosím."
Když Marek zaslechl za svými zády výzvu k předložení jízdenky, mimoděk zatnul ruce v pěst. Tohle teď potřeboval ze všeho nejmíň. Roman mu vyhrožuje vyhazovem, protože už druhý měsíc nepřispěl na nájem suterénu. Peníze, co si vydělal úklidem na stadionu, stačily taktak na jídlo. Další brigádu ještě nesehnal. A jeho prošlapané tenisky už prosincovému počasí jen těžko vzdorovaly. Ne, teď nemůže dostat pokutu. Ještě by ho chtěli vrátit domů... V jeho dosud chlapecké tváři, která prozrazovala, že musel během posledních měsíců velmi rychle dospět, nebyl ani náznak neklidu. Dával si zatracený pozor, aby si zachoval netečný a vyrovnaný výraz. Hlavou mu však letěly myšlenky jako zběsilé. Ano, udělá to jako minule. Nechá se v klidu vyvést a při nejbližší příležitosti zdrhne. Ztratit se v davu nemůže být problém. Naposledy to prošlo až moc hladce - stačil se schovat do podchodu, než si revizor vůbec všimnul, že zmizel. Jasně, bude to prkotina, ujišťoval sám sebe v duchu. Ruce radši schoval do kapes, aby nebylo vidět, jak se mu třesou.
,,Vaši jízdenku, prosím."
Nevinně překvapený výraz, přichystaný pro revizora, mu zmizel z tváře, jakmile poznal hlas, který na něho promluvil. To nemůže být pravda... Najednou neměl odvahu se obrátit.
,,Tak předložte lístek!" zopakoval hlas za jeho zády. Znělo to spíš vyčerpaně než velitelsky. Marek už neměl pochyb. Zhluboka se nadechl a obrátil se.

,,Marku..." Hlas postaršího muže se zlomil dřív, než stačil vyjít z úst, proto se oslovení podobalo spíš jen bezhlasému vydechnutí. Ruka třímající revizorský odznak poklesla.
Marek se po víc než půl roce díval otci do očí. Od té doby, co je viděl naposledy, kolem nich přibylo několik hlubokých vrásek. Teď se dívaly udiveně a bolestně. Možná stejně, jako ty jeho. Měl chuť se mu vrhnout do náruče, nechat se schovat v objetí tátových paží jako to dělal, když byl ještě malý kluk. Ale vzápětí si vzpomněl na poslední slova, která z jeho úst slyšel. ,,Tak si jdi! Aspoň tě nebudu musel živit! Tak vypadni a nevracej se! Nikdy už tě nechci vidět!!!" Vracela se k němu jako ozvěna dne, kdy táta přišel o práci, a překřičela všechny světlé vzpomínky. Stejně tak se mu v hlavě rozléhala i jeho vlastní slova - odpověď stejně prudká a zlá, stejně žalobná. Marek stiskl rty pevně k sobě. Svůj pohled zabodl do otcových očí s tím největším chladem, jakého byl v té chvíli schopen.
Revizor nevnímal, že mu kdosi už potřetí klepe na rameno, aby mu zkontroloval lístek. Pohled jeho syna byl tak studený a cizí. Otevřel ústa a snad chtěl říci něco jiného, ale zmohl se jen na pouhé ,,Vystup si".
Paní, která nenašla jízdenku ani v jedné ze svých tašek, si zhluboka oddychla, když revizor, doprovázený hubeným mladíkem, na další zastávce opustil tramvaj.
Na zastávce bylo plno lidí, ale Marek nevnímal nic kromě otce, stojícího proti němu. Mnohokrát od doby, co krátce po svých osmnáctých narozeninách utekl z domova, měl chuť ho znova vidět a vrátit mu všechna ta zlá slova. Ukázat mu, že se o sebe dokáže postrarat a nikoho k tomu nepotřeuje. Dát mu pocítit stejné odmítnutí, jaké zažil on sám.Vykřičet všechen hněv a všechnu bolest, co se v něm za ten půlrok přežívání nashromádždily. Ale než se stačil nadechnout a začít, otec promluvil.
,,Marku, odpusť mi."
Tohle syn nečekal. Byl připravený na přesvědčování, na křik, na výhružky. Ne ale na omluvu. Všechno to zlé, co měl v sobě, teď odplavila vlna nových pocitů. Už se dál nedokázal nutit ke tvrdosti.
Lidé čekající na zastávce nechápali, proč si dva muži, kteří proti sobě ještě před chvílí stáli jako soupeři, padli do objetí. Nevěděli, proč ten starší tiskne toho mladšího k hrudi jako právě nalezený poklad a jeho rty šeptají prosbu o odpuštění. Netušili, proč ten mladší tiskne víčka pevně k sobě, tak pevně, aby emoce, kterými uvnitř překypoval, za žádnou cenu nepronikly na provrch. Nerozuměli. Ani rozumět nemohli.
Když objetí povolilo, řekl Marek, hlavně proto, aby uvolnil stažený krk: ,,Takže teď už máš práci..."
,,Ano, tohle dělám od doby, co jsi odešel." přisvědčil otec. ,,Není to nic moc, ale uživí nás to. Všechny. Dokonce i Rexe jsme si mohli nechat. Myslím... že nejen on by tě rád viděl." Mluvil nejistě a jeho oči vyčkávaly, jak bude syn reagovat. Marek si všimnul prosby ležící na jejich dně a docela nepatrně, ale přesto rozhodně přikývnul. Ztrhané rysy, které na otcově tváři vyryl pocit viny, změkly v dobrotivém úsměvu. Zadíval na revizorský odznak, který ještě pořád držel v ruce.
,,Teď snad abys mi konečně ukázal tu jízdenku..."
,,Ale... já žádnou nemám." Marek se po letech cítil jako malý kluk přistižený tátou při lumpárně. Pohled upřel na špičky svých odřených tenisek.
,,V tom případě asi budeš muset jít se mnou, chlapče," pokračoval otec, v hlase však nebyla ani stopa zloby.
Marek vzhlédl a pořád ještě s trochou vzdoru dodal:
,,Všem revizorům jsem zatím zdrhl..."
,,Tentokrát utíkat nemusíš. Už nikdy utíkat nemusíš. Slibuju."

 J.M. ☼ ☼ ☼

 


Zobrazeno 1865×

Komentáře

Maruska185

moc hezké:)

Lenochod

nádherné :)

Gabo

Čistá fikce nebo inspirace skutečností? Každopádně moc hezké!! :-)

merryxx

Jíťo, umíš krásně psát ;-) Díky.

jittka

Děkuju za komentáře :) I za vzkazy. Udělaly mi radost!
Gabo: Smyšlený příběh inspirovaný realnými maličkostmi... asi tak ;)

Zobrazit 5 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio