Krajani v Brně

Město je plné anonymních tváří. Je zvláštní, jak snadno si člověk v té neuvěřitelné spoustě lidí může připadat sám. Přitom stačí jenom otevřené oči a srdce – a můžeme žasnout nad tím, kolik společného můžeme mít i s doposud úplně neznámým člověkem...

Dopolední slunko, které prozářilo i ty nejšedivější ulice města, vyvábilo ven hlavně maminky s dětmi a důchodce. Brno se zaplní svým obvyklým zběsilým hemžením až za pár hodin. Ani na tramvajové zastávce nečekalo mnoho lidí. Prošla jsem kolem dvou kluků, plně zabraných do svých mobilů, a kolem černovlasé ženy, která si s požitkářsky vychutnávala svou (nejspíš už několikátou) ranní cigaretu. Když jsem míjela mladou maminku, zamrkala jsem na mimino hovící si v kočárku. Minula jsem i starého pána, který si vykračoval k tabulce jízdních řádů. Opíral se sice o dřevenou hůl a záda měl zkřivená věkem, ale jeho chůze byla přesto neobvykle rázná a energická. A stejně živé byly i jeho oči, se kterými jsem se na moment střetla. Co ale nejvíc upoutalo mou pozornost, byla štramácká čepice, posazená na jeho bílé hlavě. Připomínala tu z pohádky o Honzovi.

Podle svého zvyku (nebo spíš zlozvyku) jsem se vyhoupla nahoru na zábradlí, kterému jsem dala přednost před lavičkou, a nastavila obličej hravým paprskům. Za pár vteřin mě oslovil čísi přívětivý hlas.
,,Jedete taky třináctkou, slečno? Představte si, teď mi před chvílí jedna ujela...“ Byl to ten děda, co mě už předtím zaujal. V jeho hlase jsem necítila zvědavost ani vtíravost. Spíš touhu po sdílení. A tak jsem s úsměvem přikývla.
,,A vy jste z Brna, jestli se můžu zeptat?“, navázal hned starý pán další otázkou. Seskočila jsem ze zábradlí, abych mu viděla lépe do obličeje. Ani hluboké vrásky nakreslené dlouhými léty života nemohly zakrýt milé rysy tváře - spíš naopak, napadlo mě.
,,Nejsem odtud, pane. Ale chodím tady na školu a přes týden tu bydlím.“
Horlivě pokyvoval hlavou. ,,Víte, já taky nejsem z Brna. Žiju tady teprv nějakých šedesát let...“
Pousmání, který se mě tohle jeho konstatování vyvolalo, se nedalo potlačit. A starý pán, vida, že ho poslouchám se zájmem, se nezdráhal pokračovat.
,,No vy se mi smějete slečno, ale já v Brně opravdu doma nejsem. Já jsem z také dědinky na vysočině - ale to vy nemůžete znát. Kolik mi to bylo, když jsem sem přišel na študie...? No asi dvacet let... “
Naslouchala jsem těm slovům a dívala se na jeho vlasy. Byly bílé jako pápěří odkvetlých pampelišek. V tu chvíli se mi zdálo skoro neuvěřitelné, že tomuhle starému člověku bylo mohlo někdy být tak málo let... Pohled do očí obehnaných vráskami mě však přesvědčil. Když pán vzpomínal na ,,študie“, rozžaly se v nich rozverné ohníčky. Odkud je jenom znám...? Byla to ta stejná světélka, jaká občas problesknou v očích mladých kluků, když je něco doopravdy nadchne nebo pobaví (a která dovedou tak obratně maskovat grimasou suverénního nadhledu).
Přemohla mě zvědavost a tentokrát jsem se poprvé ptala já. ,,A pak už jste tady zůstal?“
,,Přesně tak, slečno. Víte, tenkrát jsem se tady zamiloval, no a zůstali jsme v Brně spolu,“ usmál se děda, ,,no a vidíte to – teď jsou to dva roky, co tady žiju sám...“
Na kratičkou chvíli se odmlčel. Zachytila jsem sotva znatelný stín, který se objevil v dobrotivých očích. V zápětí se však vrátily laškovné ohníčky, když děda sebeironicky dodal: ,,A víte, že se tady ani po těch letech pořád nevyznám?!“

Náš hovor pokračoval nenuceně dál. Jak už to u starých lidí bývá, pán byl rád, si s někým povídá a všechno ho zajímalo. Z živého hovoru nás vyrušila šalina číslo dvanáct, která přisupěla na zastávku. Pomohla jsem mamince s kočárkem dovnitř a znovu zamrkala na mimino, které mi odpovědělo širokým úsměvem bezzubé pusy, až mu z ní vypadl dudlík. I starý pán nastoupil.

,,A odkud vlastně pocházíte, slečno? Nejste náhodou taky z vysočiny?“
Přisvědčila jsem a doplnila, že jsem z Osové Bítýšky. Už jsem chtěla začít popisovat, kde to je, ale to už pán nevěřícně kroutil hlavou.
,,Já vím, já vím. Slečno, tak my jsme krajani...“ Hůl v sukovitých rukou svíral trochu roztřeseněji a mě chvíli trvalo, než jsem pochopila náhlé dojetí v jeho hlase.
,,To je ta moje dědinka. Tam já jsem se narodil. Tam jsem byl doma...“
Znělo to zvláštně, když se člověk, o kterém bych si nikdy nemyslela, že budeme mít společného něco víc, než těch pár minut cesty tramvají, ve vzpomínkách vracel k místům mě tak známým. Ptal se na starou školu, ve které se jako kluk proháněl po chodbách s kamarády, a která už roky nestojí. Vyprávěl o návsi, kde se učil jezdit na kole a o zahradách, kde jako malý kradl hrušky. Povídal o našem rybníce, když byl ještě čistý a plný ryb, o místech, kde rostlo nejvíc hub a ostružin, kde bývaly v zimě nejlepší koulovačky... Před šedesáti lety.

Myslím, že kdyby naše společná cesta byla delší, rozhodně by bylo o čem povídat. Ale na příští zastávce jsem musela vystupovat. Ani nevím, jak se tenhle pán jmenoval. Ještě mi popřál úspěchy ve ,,študiích“ a abych pozdravovala Bítýšku, přestože už tam dávno nikoho nezná. Poslední stisk měkké vrásčité ruky mě překvapil pevností. Cítila, jsem že mi děda ještě chce něco říct.

,,Slečno, já bych vám rád něco dal, něčím bych vás podaroval,“ začal prohledávat kapsy kabátu ,,ale já tady asi nic nemám...“ Samozřejmě jsem ho ujišťovala, že mi nic dávat nemusí a že jenom to setkání bylo krásným darem. Ale bylo vidět, že mu to pořád vrtá hlavou. Ta věta pořád visela ve vzduchu.

,,Já bych vás tak rád něčím podaroval..“

Tramvaj zastavila, lidé se hrnuli ven. Ještě než se za mnou zabouchly prosklené dveře, stihl mi starý pán říct posledních pár slov.
,,Slečno, poslouchejte! Támhle za rohem – tam je taková malá samoobsluha, já tam chodím nakupovat, víte? Taky tam běžte. Je tam levný mlíko. A mají tam ve slevě banány...!“

J.M. ☼ 28.5.2011