Fuj, pavouk!

Starší (ale v čase jarních úklidů aktuální) fejetonek... třeba někomu zlepší náladu.

Vždycky, když se z některého dívčího pokoje ozvalo pronikavé zaječení a výkřiky typu ,,Fuj, pavouk!“, bylo mi jasné, že to budu s největší pravděpodobností já, kdo zastane roli neohroženého likvidátora pavouků. Pokud nebyl zrovna nablízku chrabrý jinoch vyzbrojený časopisem nebo pohotová uklízečka, zbyla pomoc vyděšeným kamarádkám na mně. Mnohokrát už jsem přemýšlela, proč má absolutní většina holek
(a nejen holek!) panickou hrůzu právě z pavouků.

Tato malá a vlastně docela mírumilovná stvořeníčka, obývající naše půdy, sklepy a v nemalé míře taky ubytovny, jsou pro člověka prakticky neškodná. Mají cit pro tajemno a tendenci schovávat se na nejroztodivnějších místech. Většinou o nich ani nevíme, dokud na ně v některém z jejich úkrytů nenarazíme. Myslím, že pavouk musí mít z tohoto náhlého odhalení větší šok než člověk. Na rozdíl od homo sapiens sapiens si však pavouk zachová důstojnost a místo hysterického vřeštění radši vezme nohy na ramena. (A představte si, jak to pro něj musí být těžké, když jich má osm!) Když se pavouček dává na útěk, dívčím pokojem se zpravidla rozléhají výkřiky ,,Zabijte to někdo!“ Tohoto neveselého úkolu jsem se většinou dobrovolně chopila já. Hlavně v zájmu svých ušních bubínků, vystrašených kamarádek a konec konců i samotného pavouka. Role neohrožené likvidátorky pavouků je svým způsobem zajímavá a přitom nenáročná. Strach má jak známo velké oči a často byl příčinou velkého povyku pavouček sotva viditelný. Nicméně panický jekot pokračoval, jako by šlo o krvelačnou tropickou tarantuli. Jako vražedný nástroj člověku dobře poslouží pantofle nebo stočené noviny, ale to mi připadá dost barbarské, vzhledem k velikosti protivníka. Jak zbavit kamarádky nevítaného spolubydlícího a zároveň zachránit nešťastnému pavouku život?

Přišla jsem na způsob, jak vyhovět oběma stranám. A tím je defenestrace. (Pavouka, pochopitelně … ;-)

Foto: Vojtěch Přecechtěl