papirovalodka.wordpress.com

Pozor, ať ti neustřihnu ucho!

28. 2. 2010 19:56
Rubrika: Fejetony | Štítky: fejetony , vzpominky

Možná si také vzpomínáte, kolik strašidel a krvelačných příšer vykouzlila vaše pětiletá fantazie, jakmile se večer zhaslo světlo. Pro některé byl tou nejstrašlivější dětskou představou studený sklep nebo zaprášená půda. Mnozí moji vrstevníci ještě na prvním stupni odmítali vstoupit do dveří zubařské ordinace a jejich následný vřískot nezřídka vyprázdnil plnou čekárnu… Zkrátka – kdo tvrdí, že se nikdy v životě ničeho nebál, má buďto zatraceně krátkou paměť, nebo má strach to prozradit. Mým postrachem však nebyla tma, sklep, půda, zubař ani nic podobného. Možná mi to nebudete věřit, ale opravdovým hororem mých předškolních let, byla návštěva kadeřnictví.

Když už mi vlasy doslova přerůstaly přes hlavu, brávala mě maminka do malého holičství v naší dědině, které se honosilo štítem Kadeřnický salón, přestože mělo všehovšudy jednu nevelkou místnost. Babičky a tetičky z celého okolí se sem chodily zkrášlovat a především probírat nejnovější klepy. Já to tam z celé své dětské duše nesnášela. Místní holička byla žena ve středních letech a pravděpodobně docela obyčejná, milá paní. Já však měla vždycky oči jen pro její kapsu zástěry. Přesně ve výši mých očí z ní vyčuhovaly velké, špičaté a zlověstně vypadající nůžky…

Cestou jsem se několikrát zastavila odhodlaná nehnout se ani o píď. Věděla jsem, do čeho jdu. Nejspíš jsem ostříhat opravdu potřebovala, protože maminka byla neoblomná a silou vůle (přesněji řečeno s příslibem lízátka) mě do kadeřnictví nakonec přece jenom dostrkala. Živě si vzpomínám, jak stojím ve dveřích a očima bloudím po stěnách, polepených vybledlými plakáty účesů dávno vyšlých z módy, ve snaze najít případný únikový východ. Čtyři malá okénka s růžovými záclonkami jsou pevně zavřená. Kadeřnice už mi přistrkuje židli. Není úniku. Pamatuji si, jak vrhám na maminku poslední ukřivděný pohled a vzápětí se ocitám v holičském křesle. Dvě velké ruce mi kolem krku uvazují ochranný holičský plášť. V tu chvíli se mi vybavují napínavé scény z pohádek, ve kterých nešťastný kladný hrdina stojí na šibenici, kat už mu stahuje smyčku kolem krku. A nebo si brousí sekyru! S narůstající hrůzou jsem sledovala, jak se kadeřnice chopila svého pracovního nástroje… TEĎ! Přesně teď nastala ta pravá chvíle, kdy se v pohádce vždycky něco semele! V posledním momentě, kdy život kladného hrdiny visí na vlásku, mu vždycky někdo musí přijít na pomoc. Rozhlížela jsem se nervózně po místnosti, jestli se už odněkud neřítí krásný a udatný princ se svou družinou odhodlaný vyrvat mě ze spárů nemilosrdné kadeřnice. Ale zachránce nikde. Kolem seděly jenom samé známé babičky a tetičky. Patrně si všimly mého zoufalého výrazu a snažily se mě uklidňovat slovy:

,,Neboj se, Jituško, paní z tebe udělá krásnou holčičku.”

Měřila jsem si je nedůvěřivým pohledem. První z nich měla hlavu obalenou stříbrným alobalem, další měla vlasy napatlané jakousi křiklavě fialovou barvou, a třetí – světe div se – měla na hlavě dokonce přístroj, který ze všeho nejvíc připomínal helmu vesmírného skafandru. Můj pětiletý rozum mi říkal, že budu muset své dosavadní představy o kráse radikálně přehodnotit…

Nezbývalo něž se smířit s osudem. Poslouchala zvuk šmikajících nůžek a sledovala chomáčky kaštanových vlásků, které mi poletovaly kolem hlavy. Je to zvláštní, ale jak ubývalo vlásků, ubývalo i strachu. A přibývalo neovladatelné dětské zvědavosti. Jaké to asi bude, až mně bude ta ,,krásná holčička”…?

V kadeřnictví by se mi nakonec možná začalo i líbit, kdyby ke mně v jednu chvíli mezi šmikáním kadeřnice nesykla: ,,Pozor, ať ti neustřihnu ucho!”, čímž mě doslova přimrazila k židli. Pak už jsem jenom zařezaně seděla a dávala pozor, aby mi ta kudlanka zatracená neustřihla ucho. Zbytek času v holičském křesle jsem strávila přemítáním, jestli mi stojí za to být krásná, leč bezuchá holčička…

Zajímá vás, jak to se mnou dopadlo? Můžu vás bezpečně ujistit, že uši mám dosud obě na svém místě ;)

Ta ,,Krásná holčička“ se ze mě zatím nestala, protože jsem dosud nenašla odvahu obarvit si vlasy na fialovo či zeleno. Psychické trauma z dětství jsem si z návštěvy kadeřnictví neodnesla. Ostatně – strach většinou sám uteče, když si z něj dokážeme udělat legraci. Co mi ale nejspíš dodnes zůstalo, je ta proklatá fantazie

 

Zobrazeno 2280×

Komentáře

Pavel Husák (yetti)

Pěkně sepsané, thumbs up :-)

lenafajm

...a to jste ještě neslyšeli, jak tohle Jituška převedla do hereckého monologu.. přála bych vám to zažít :)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio