O známkách, třešních a radosti

Poznávám tu drobnou postavičku s kšiltovkou. Chodí do třetí třídy, kolena má jako obvykle zelená od trávy a na původně nejspíš bílém triku se jasně červenají skvrny od třešní. Jakmile mě zpozoruje, začne zuřivě mávat.
Mávám taky a směju se, protože vím, že mě čeká další zajímavý rozhovor o závodních autech, letadlech nebo lumpárnách, jaké provádějí s kluky o přestávkách. A těším se na něj.
,,Ahoooj! Jdeš domů?” Klučina ani nečeká na mou odpověď, připojuje se ke mně a hned mi zapáleně povídá o tom, co všechno bude dělat o prázdninách. Pozorně poslouchám jeho nadšené vyprávění a v každém slově cítím tu radost, se kterou vítá dlouho očekávané dva měsíce prázdnin. Najednou si uvědomuju, že dřív jsem ten pocit těšení prožívala taky tak silně. Proč ne i dnes? Protože už mi není osm? Možná. Pozoruji klučinu poskakujícího kousek přede mnou a vím, že i já mám zrovna teď spoustu důvodů k radosti...
Zastavujeme se u třešně plné zralých plodů a soutěžíme v plivání pecek. Ze začátku mu to jde mnohem líp než mně, ale po chvíli už jsem lepší. Mám podezření, že mě - vědom si své převahy - nechává vyhrát. Vida, gentlemani dosud nevymřeli ;o)
Třešně jsou sladké a zanedlouho mám i já pár červených skvrn na rukávu. Nevadí!
,,A jaké bude zítra vysvědčení?” zeptám se mimoděk, když už jdeme dál a pod nohama nám šustí mokrá tráva.
,,Hmmm...” můj malý společník najednou zavrtává pohled do země, ,,Asi to bude na pár facek.”
Napadá mě, že to asi nebyla nejšťastnější otázka.
,,Čtyřka a trojky...” pokračuje však klučina a odpočítává na prstech ne zrovna nejlepší známky. ,,Ale z tělocviku mám jedničku! Jsem dobrej, co?”
,,Nejlepší!” uznávám a přidávám do kroku, abych mu stačila. Možná ne v češtině a matematice, ale v tělocviku je určitě nejlepší ze všech.
,,Co budeš mít na vysvědčení ty?” obrací na mě najednou ty svoje velké oči a zvědavou otázkou mě nevědomky vyvádí z míry. Přemítám o té hloupé, ač dokonalé jednotvárnosti na papíře, který zítra dostanu... s vyznamenáním... Asi bych mu měla jít příkladem. Ale zároveň vím, že nechci slyšet další smutné hmmm...
,,Propadáš z něčeho?” klučina si všimnul mého zaváhání a žadoní se zvědavostí, která je dětem vlastní : ,,Řekni mi to, prosím! Nemusíš se stydět, já se taky nestydím!”
Musím se smát. Na plnou pusu a na celý svět. Moje pedagogické záměry v mžiku berou za své... Dneska pro něj nebudu vzorem. Budu kamarádem.
,,No to víš, že všechno nemůže být dokonalý. Ale hlavně, že se snažíme, ne?”
,,Jasně!” S úsměvem od ucha k uchu se ode mě odděluje a běží domů. Vím, že jsem ho nezklamala. Zase si poskakuje, až mu kšiltovka skoro nadskakuje. Kapsy má viditelně plné třešní.

PS: Mám nové předsevzetí: Naučit se plivat pecky co nejdál :o) Budu mít dost příležitostí to natrénovat. Je přece čas třešní...