,,Hlavně, aby srdce klečelo.”

Když jsem svoji nevěřící kamarádku vzala poprvé do kostela, samozřejmě mě zajímalo, jaký má ze své první mše svaté pocit. Její odpověď mě tenkrát opravdu pobavila.
,,Docela rozcvička!" odvětila s úsměvem a já jí musela tak trošku dát za pravdu. Kvůli stoupání, sedání a klekání mše opravdu takovou ,,rozcvičku" může připomínat. Každý z postojů při modlitbě má svůj smysl a je krásné se spolu s ostatními modlit i tělem. Háček je v tom, že v každé farnosti má tahle ,,rozcvička" malinko jiná pravidla...

Díky centru mládeže přijíždí do naší farnosti mnoho lidí z různých koutů diecéze. Téměř každou neděli tak v nejpřednějších lavicích sedává skupina mladých. Není výjimkou, že dojde k nějaké komické situaci...
Hned na začátku jedné mše, při prvním vrznutí varhan, se skupinka biřmovanců jako jeden muž vymrštila do stoje, zatímco zbytek kostela zůstal ze zvyku sedět. Z ostrůvku stojících si nejdřív nikdo ničeho zvláštního nevšimnul, dokud se jeden kluk zcela náhodou neotočil. Jakmile zaznamenal sedící řady za sebou, přes obličej mu přeběhl doslova zděšený výraz a s hlasitým zaduněním zapadl zpět do lavice. Tím odstartoval řetězovou reakci a celé tři řady stojících biřmovanců si postupně rozpačitě posedaly. V tom ze zakristie vyškobrtal první ministrant, což byl signál pro bítýšské farníky, a ti se konečně postavili. Toho si však biřmovanci díky hlasitému zvučení varhan nevšimli a dál si klidně seděli. Až při příchodu kněze situaci zachránil opět tentýž klučina tím, že začal zběsile strkat lokty do všech kolem sebe. Biřmovanci byli určitě veselá banda a chvíli měli co dělat, aby zadrželi smích. Po zbytek mše však vstávali a sedali se značnou nejistotou...
Největší zážitek z takovýchto úsměvných situací mívají bezpochyby děti. Mám dojem, že jenom díky přísným pohledům tatínků a maminek nepropuká nejmladší osazenstvo kostela v hlasitý řehot. Ne, ta děcka určitě nejsou škodolibá. Jenom nadšeně vítají každé zpestření. A tím tento sedací a stoupací chaos v lavicích rozhodně je :o).

Asi v každé farnosti občas dojde při mši k nějakému zmatku nebo lapálii. Ne vždycky dopadne všechno podle našich plánů a představ. Berme to s trochou nadhledu - vždyť Ježíš netrvá na naprosté dokonalosti! Důležitější je nenechat se žádnými zmatky rozhodit a celou mši prožít co nejplněji a nejradostněji a hlavně - co nejupřímněji.
Snad nejlépe to vystihují slova P.MUDr. Ladislava Kubíčka, kněze a novodobého mučedníka:
,,Hlavně, aby srdce klečelo!"